dnes je 18.5.2024

Input:

Výpověď

14.5.2024, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.8.3
Výpověď

Mgr. Ing. Zdeňka Kůsová, JUDr. Dita Komárková

Výpověď

Občanský zákoník upravuje výpověď v obecné rovině v rámci zániku závazků, konkrétně v ustanoveních § 1998 a 1999 OZ. Tato obecná pravidla týkající se výpovědi, podle nichž je připravena i vzorová smlouva, však mohou být a jsou modifikována specifickými ustanoveními občanského zákoníku, která se vztahují ke konkrétnímu smluvnímu typu. Například určitá specifika výpovědi jsou stanovena u nájmu prostoru sloužícího k podnikání v ustanoveních § 2308 až 2314 OZ.

Výpověď představuje jednostranný způsob ukončení závazku, na základě kterého se smluvní strana vyváže ze závazků s trvajícím nebo opakovaným plněním. Výpověď může být využita nejen z toho důvodu, aby smluvní strana ukončila sjednaný závazek, o který již nemá další zájem, ale i jako prostředek sankce, kterým smluvní strana reaguje na porušení smlouvy druhou smluvní stranou.

Závazek je vždy ukončen výpovědí, tedy jednostranným právním jednáním, aniž by bylo zapotřebí souhlasu nebo jiného vyjádření druhé smluvní strany.

Závazek lze vypovědět, pokud je to ujednáno ve smlouvě nebo pokud tak stanoví zákon.

Náležitosti

Pokud není zvláštním ustanovením zákona stanoveno jinak, výpověď musí obsahovat minimálně následující skutečnosti:

  • identifikaci smluvní strany, které je výpověď adresována,

  • označení smlouvy, které se výpověď týká,

  • vymezení rozhodných skutečností odůvodňujících podání výpovědi,

  • podpis jednající osoby a datum.

Z obsahu výpovědi musí být zřejmý projev vůle strany vypovědět smlouvu tak, aby nedošlo k záměně, že se například jedná o odstoupení od smlouvy.

Forma

Forma výpovědi není v obecných ustanoveních zákona výslovně stanovena, lze ji tedy učinit i v jiné než písemné formě (§ 1998 OZ). Nicméně z tohoto pravidla existují následující výjimky. Zaprvé požadavek na formu výpovědi může být výslovně stanoven v rámci právní úpravy určitého smluvního typu, tak tomu je například u výpovědi pachtu (§ 2339 odst. 1 OZ). Dále občanský zákoník v ustanovení § 564 stanoví požadavek na zachování stejné či přísnější formy jednání, jestliže zákon pro právní jednání vyžaduje určitou právní formu (například písemnou) nebo jestliže to není vyloučeno smluvními stranami. To znamená, že pokud zákon vyžaduje, aby smlouva byla učiněna písemně, výpověď této smlouvy musí být učiněna také v písemné formě.

Uvedení důvodu

Občanský zákoník v obecných ustanoveních výslovně neuvádí jako předpoklad podání platné výpovědi uvedení důvodu, na základě kterého je závazek vypovídán. Z toho lze soudit, že uvedení důvodu ve výpovědi není nezbytné. Nicméně takovouto povinnost smí stanovit jednak zvláštní právní úprava výpovědi platná pro určitý smluvní typ a dále si toto mohou smluvní strany ujednat ve smlouvě.

Speciální právní úprava výpovědi u některých smluvních typů váže možnost výpovědi na určité taxativně vyjmenované důvody, v takovýchto případech lze platně podat výpověď pouze při existenci některého z vyjmenovaných důvodů. Tak tomu je například u výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání, kdy ustanovení § 2310 odst. 1 OZ výslovně vyžaduje uvedení důvodu výpovědi pod sankcí neplatnosti.

Přestože není v zásadě povinnou náležitostí uvést důvod, pro který je výpověď podána, je nezbytné, aby určitý důvod pro podání výpovědi existoval.

Pokud byl sjednán výpovědní důvod tam, kde ho zákon nevyžaduje, nelze podle stávající judikatury vypovědět smlouvu bez udání důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 340/2015).

Za předpokladu, že zvláštní právní úprava ani smlouva nestanoví povinnost uvést důvod, na základě kterého je závazek vypovídán, lze i přesto uvedení důvodu včetně právního podkladu doporučit, a to i s ohledem na případný budoucí právní spor o platnosti výpovědi.

Účinky a odvolání účinků

Výpověď musí být doručena druhé straně, aby vyvolala své účinky, přičemž účinky výpověď nemůže vyvolat dříve, než se adresát měl možnost s výpovědí seznámit, tedy než došla do jeho sféry. Pokud bude výpověď učiněna vůči nepřítomné osobě, tj. nikoliv při osobním jednání s druhou stranou, platí, že výpověď vůči této osobě působí od okamžiku, kdy jí dojde. Jestliže druhá strana vědomě zmaří dojití výpovědi, pak se uplatní zákonem stanovená domněnka, že výpověď řádně došla (§ 570 odst. 1 OZ).

Rozhodne-li se jednající osoba odvolat účinky

Nahrávám...
Nahrávám...