Nález 168/2001 SbNU, sv.24, K oprávnění soudce posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonemK placení přirážky k jízdnému v městské hromadné dopravě

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 24, nález č. 168

III. ÚS 274/01

K oprávnění soudce posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem
K placení přirážky k jízdnému v městské hromadné dopravě

1. Právní řád, jehož základním atributem podle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) je všeobecná závaznost, tvoří nejen zákony (včetně zákonů ústavních) a mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy, nýbrž také další prameny právní: Mezi tyto, podle terminologie čl. 95 odst. 1 Ústavy, „jiné právní předpisy“ patří zejména právní předpisy orgánů státní správy (čl. 78 a čl. 79 odst. 3 Ústavy) a obecně závazné vyhlášky orgánů územní samosprávy (čl. 104 odst. 3 Ústavy). Ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem nese pak následující smysl:

Soudce obecného soudu při použití „jiného právního předpisu“ je oprávněn přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes, a nikoli erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti „jiného právního předpisu“, rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezeném segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti „jiného právního předpisu“ není v českém právním řádu právním precedentem.

Vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy věty za středníkem znamená oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní předpis“, je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad „jiného právního předpisu se zákonem“, je jím vázán.

2. V řadě svých rozhodnutí pak Ústavní soud zformuloval hlediska posuzování ústavnosti zmocňovacích zákonných ustanovení a od nich se odvíjejících hledisek posuzování souladu „jiných právních předpisů“ se zákony. Podle nálezů sp. zn. Pl. ÚS 17/95 a sp. zn. Pl. ÚS 43/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 67, vyhlášen pod č. 271/1995 Sb.; svazek 10, nález č. 48, vyhlášen pod č. 119/1998 Sb.) „jiný právní předpis“ nemůže vybočit ze zákonných mezí - nemůže tedy být praeter legem, jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Podle nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 (tamtéž, svazek 21, nález č. 30, vyhlášen pod č. 96/2001 Sb.) ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy spočívá na následujících zásadách: „Jiný právní předpis“ musí být vydán oprávněným subjektem, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru „jiného právního předpisu“).

3. Kolize termínu nařízeného jednání (hlavního líčení, veřejného zasedání) před obecným soudem v jiné než Ústavním soudem projednávané věci s termínem nařízeného ústního jednání před Ústavním soudem u právního zástupce účastníka řízení není důležitým…