Obyvatelé domu u silnice dlouhodobě trpěli nadměrným hlukem, který hygienická stanice opakovaně legalizovala hlukovými výjimkami, a požadovali náhradu újmy. Obecné soudy jejich žalobu zamítly, protože neshledaly příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a újmou.
Ústavní soud však dospěl k opačnému závěru – kdyby výjimka nebyla vydána, stát by musel situaci řešit. Zrušil proto rozhodnutí nižších soudů ve vztahu k jednomu ze stěžovatelů a nařídil nové projednání, čímž potvrdil odpovědnost státu za nezákonné jednání svých orgánů.
Ústavní soud TZ 14/25
Obyvatelé domu v blízkosti silnice druhé třídy se domáhali náhrady újmy způsobené nezákonným rozhodnutím krajské hygienické stanice o hlukové výjimce. Provoz na komunikaci produkuje hluk, který překračuje zákonem stanovené hlukové limity, což v minulosti potvrdily i správní soudy. Ústavní stížnost prvního stěžovatele byla úspěšná. Na rozdíl od obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že příčinná souvislost mezi rozhodnutím o hlukové výjimce a tvrzenou újmou stěžovatele existuje.
Krajská hygienická stanice Jihomoravského kraje (KHS) reagovala na překračování hygienických limitů hlukem z provozu na silnici opakovaným vydáním hlukové výjimky pro její provoz. Dosud poslední hlukovou výjimku z dubna 2016 Krajský soud v Brně v červnu 2018 zrušil. Uvedl, že účelem institutu hlukové výjimky není trvalé udržování protiprávního stavu, tedy dlouhodobé překračování hlukových limitů. Podle krajského soudu KHS nedodržela své povinnosti v oblasti ochrany veřejného zdraví, porušila zásadu vydávání rozhodnutí v souladu s veřejným zájmem a nedostatečně zjistila skutkový stav. Závěry krajského soudu následně potvrdil i Nejvyšší správní soud (NSS).
Stěžovatelé se proto domáhali náhrady újmy způsobené nezákonným rozhodnutím krajské hygienické stanice o hlukové výjimce z dubna 2016. Postupovali ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (o odpovědnosti státu za škodu). Újma měla spočívat ve stresu, obavách, ohrožení a zhoršení zdravotního stavu a celkově zhoršené kvalitě života. Požadovali proto po České republice zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím pro každého z nich. Obvodní soud pro Prahu 2 ani Městský soud v Praze stěžovatelům nevyhověly s tím, že neměli aktivní žalobní legitimaci. Nejvyšší soud však k dovolání stěžovatelů rozhodnutí nižších soudů ve vztahu ke stěžovateli zrušil, neboť ten aktivně legitimován byl.
Obvodní soud pak o nároku stěžovatele rozhodoval znovu, avšak i nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl, jelikož neshledal příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím KHS a stěžovatelovou újmou. Podle obvodního soudu není sporu o tom, že KHS vydala nezákonné rozhodnutí, avšak újma stěžovatele nevznikla v důsledku rozhodnutí. Před vydáním protihlukové výjimky, po jejím vydání ani po jejím zrušení se stav ohledně nadměrného hluku podle obvodního soudu nezměnil. Obvodní soud souhlasil se stěžovatelem, že nebýt vydání nezákonného rozhodnutí, orgán veřejného zdraví by musel konat. Nelze však s jistotou učinit závěr, jakým způsobem by skutečně konal, neboť zákon o ochraně veřejného zdraví svěřuje KHS poměrně široké spektrum možností – počínaje udělením pokut, přes pozastavení provozu až po udělení další hlukové výjimky. Městský soud se závěry obvodního soudu souhlasil a odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné. Manželé se proto obrátili na Ústavní soud.
První senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Wintr) zrušil rozhodnutí obecných soudů vůči jednomu z manželů. Obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a…
