Nejvyšší správní soud odmítl názor Ministerstva práce a sociálních věcí, že osoby bydlící v domovech pro seniory či domovech se zvláštním režimem nemají možnost požádat o příspěvek na bydlení. Tato otázka dosud nebyla judikaturou NSS vyřešena.
V projednávaném případě má stěžovatelka uzavřenu smlouvu o poskytování sociální služby v domově se zvláštním režimem, která obsahuje mimo jiné závazek poskytovatele služby poskytnout stěžovatelce prostory (lůžkovou jednotku) k ubytování a stěžovatelka je povinna za toto užívání jednotky platit. Smlouva navíc obsahuje poskytování také dalších sociálních služeb, které více či méně navazují na ubytování v domově a souvisí s ním. Ministerstvo práce a sociálních věcí stěžovatelce nepřiznalo příspěvek na bydlení. Ve shodě s úřadem práce dospělo k závěru, že žalobkyní předložená smlouva uzavřená podle § 91 zákona o sociálních službách není nájemní smlouvou, a nezakládá proto nárok na příspěvek na bydlení.
Nejvyšší správní soud ale dospěl k závěru, že stěžovatelka, která na základě smlouvy o poskytování sociální služby bydlí v lůžkové bytové jednotce, splňuje podmínku pro přiznání nároku na příspěvek na bydlení spočívající v existenci nájemního vztahu k obývaným prostorám, která vyplývá z § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře.
„Nejvyšší správní soud tak má za to, že na základě smlouvy o poskytování sociální služby vznikl mezi stěžovatelkou a poskytovatelem služby nájemní vztah ke dvoulůžkové bytové jednotce, na čemž nic nemění, že se jedná o smlouvu o poskytování sociální pobytové služby, která má zvláštní úpravu v § 50 zákona o sociálních službách a je uzavřena podle § 91 téhož zákona,“ uvádí se mimo jiné v rozsudku.
Nejvyšší správní soud přitom poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který sice uvedl, že smlouvu o pobytové…
