Nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze v České republice považovat za projev hrubé nedbalosti [k § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku].
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelů na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy prostřednictvím žaloby marně domáhali zřízení věcného břemene s právem chůze a jízdy po pozemku v k. ú. Železná Ruda, jejíž vlastnicí je vedlejší účastnice. Zřízení tohoto věcného břemene se stěžovatelé domáhali, aby si zajistili přístup k rekreační chatě stojící na jiném pozemku, který je rovněž ve vlastnictví vedlejší účastnice. Stěžovatelé chatu nabyli na základě kupní smlouvy, v níž bylo výslovně stanoveno, že stojí na cizím pozemku a je prodávána bez přístupové cesty. Stěžovatelé se přístupovou cestu ke své nemovitosti snažili vyřešit po nabytí vlastnického práva tak, že koupili spoluvlastnický podíl k předmětným pozemkům, avšak posléze svého spoluvlastnického práva pozbyli pro porušení předkupního práva ze strany prodávajícího. Okresní soud v Klatovech žalobu stěžovatelů na povolení nezbytné cesty zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že právo jízdy není možné zřídit vůbec, neboť se pozemek nachází v Chráněné krajinné oblasti Šumava a vztahuje se na něj zákaz vjezdu motorových vozidel. Pokud se týká práva chůze, soud žalobu zamítl na základě ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Hrubou nedbalost stěžovatelů přitom soud spatřoval v tom, že se nepokusili zajistit si přístup k nemovitosti ještě před jejím nabytím. S tímto se ztotožnil i odvolací Krajský soud v Plzni. Ten navíc uvedl, že stěžovatelům aktuálně není v přístupu na pozemek bráněno. Dále zdůraznil, že zřízení služebnosti cesty nemá sloužit k tomu, aby vlastník stavby jeho prostřednictvím těžil ze skutečnosti, že ji nabyl za sníženou cenu, reflektující absenci přístupové cesty. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zejména namítali, že v důsledku rozhodnutí obecných soudů, jimiž jim odmítly zřídit věcné břemeno, došlo k významnému narušení jejich vlastnického práva. Odmítli, že by se chovali „hrubě nedbale“ a zdůraznili, že se od samého počátku snažili zajistit si prostředky práva přístup ke své nemovitosti. Když tento postup selhal a nenašli zastání ani u obecných soudů, obrátili se na Ústavní soud.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Na straně jedné stojí právo vlastnit majetek stěžovatelů, tj. konkrétně jejich zájem na tom, aby mohli užívat své vlastnické právo k chatě v plném rozsahu (tj. právo věc držet, disponovat s ní, ale i právo věc užívat a požívat její plody). Na straně druhé ovšem má i vedlejší účastnice právo vlastnit majetek, jenž se v podústavní rovině promítá jako její právo nebýt rušena v držbě pozemku, přes který by cesta měla vést.
Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy v projednávané věci daly na základě příliš extenzivního výkladu ustanovení §…
