Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 105

Dosavadní právní úprava

V ObčZ nebyla problematika upravena. Problematika informování určených osob o převzetí člověka do zařízení poskytujícího zdravotní péči či o držení člověka v něm byla (a rovněž po 31. prosinci 2013 bude) upravena např. v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Povinnost poskytovatele zdravotních služeb oznámit převzetí člověka do zařízení poskytujícího zdravotní péči soudu byla doposud stanovena např. v čl. 8 odst. 6 LZPS, v § 40 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a v § 191a a násl. OSŘ.

Informační povinnost poskytovatele zdravotních služeb vůči třetím osobám

Ustanovení § 105 odst. 1 NOZ stanoví osoby, kterým je poskytovatel zdravotních služeb (viz § 2 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách) povinen neprodleně sdělit skutečnost, že člověk byl bez souhlasu převzat do zařízení poskytujícího zdravotní péči či je v něm držen. Takové sdělení je třeba adresovat zákonnému zástupci dotčeného člověka (popř. opatrovníkovi či důvěrníkovi) a manželovi dotčeného člověka (popř. jiné známé osobě blízké). Poskytovali je však zapovězeno takovou skutečnost sdělit manželovi nebo jiné osobě blízké, pokud mu to bylo zakázáno (viz např. § 33 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách).

Je třeba taktéž dodat, že vlastní úpravu informační povinnosti v této věci obsahuje i zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Podle § 38 odst. 6 tohoto zákona platí: "Poskytovatel je povinen o hospitalizaci podle odstavce 1 písm. b) nebo c) informovat osobu určenou podle § 33, není-li taková osoba, některou z osob blízkých, popřípadě osobu ze společné domácnosti nebo zákonného zástupce pacienta, pokud jsou mu známy. Není-li mu žádná osoba podle věty první známa nebo ji nelze zastihnout, informuje Policii České republiky.“

Informování soudu

Převzetí člověka do zařízení poskytujícího zdravotní péči či držení člověka v takovém zařízení, aniž takový člověk s tím vyslovil souhlas, je značným zásahem do práva na osobní svobodu daného jedince. Není pak pochyb, že garantem zákonnosti a správnosti omezení tohoto základního lidského právo nemůže být nikdo jiný než soud. Jen příslušný soud je nadán pravomocí vydat finální…