Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2389a

 Nahoru [Smlouva o poskytování digitálního obsahu a práva duševního vlastnictví]

K odstavci 1 - Digitální obsah

Digitálním obsahem je dle komentovaného ustanovení věc, konkrétně data vytvořená a poskytovaná v digitální podobě. To zahrnuje například video soubory, audio soubory, software (včetně počítačových her), e-knihy, elektronické články a další elektronické publikace.

Smlouva o poskytování digitálního obsahu a její úplatnost

Smlouvou o poskytování digitálního obsahu je smlouva, na jejímž základě se poskytovatel zavazuje zpřístupnit uživateli digitální obsah k užívání pro potřebu uživatele, a uživatel se za toto poskytnutí zavazuje hradit odměnu (k prvku odměny srov. níže).

Není přitom rozhodné, jakým způsobem je digitální obsah zpřístupněn, zda se jedná například o zpřístupnění prostřednictvím sítě internet nebo prostřednictvím fyzického nosiče (CD, DVD, flashdisk apod.)

Dle komentovaného ustanovení tento oddíl použije pouze na úplatné smlouvy. Omezení aplikovatelnosti tohoto oddílu pouze na úplatné smlouvy se však neuplatní v případě spotřebitelských smluv (v souladu s čl. 5 odst. 2 směrnice (EU) 2019/770), ve kterých se v souladu s ustanovením § 2389g odst. 2 ustanovení tohoto oddílu použijí také na případy, kdy uživatel výměnou za užívání služby poskytuje své osobní údaje, které nejsou použité poskytovatelem výlučně pro poskytování digitálního obsahu. Pokud tak podnikatel využije bezplatných služeb sociální sítě (které typicky pracují s osobními údaji nad rámec nezbytného), ustanovení tohoto oddílu se na uzavíranou smlouvu neuplatní, pokud však těchto služeb využije spotřebitel, ustanovení tohoto oddílu se aplikovat budou.

Zajímavostí je, že toto ustanovení definuje smlouvu o poskytování digitálního obsahu jako zvláštní smluvní typ se specifickými zákonnými náležitostmi, avšak směrnice (EU) 2019/770 vychází z koncepce, že úprava poskytování digitálního obsahu a služeb digitálního obsahu je aplikovatelná na jakýkoli smluvní typ, pokud dochází k poskytování služeb tohoto typu. Což zřejmě znamená, že pro platnost smlouvy o poskytování digitálního obsahu je nutno splnit zákonné náležitosti dle komentovaného ustanovení. Pokud tyto splněny nejsou, úprava tohoto oddílu se neuplatní, což v některých případech může vést k odnětí ochrany spotřebitelům v rozporu se směrnicí (EU) 2019/770. Paradoxně pak důvodová zpráva k § 2389f uvádí, že smlouva o poskytování digitálního obsahu samostatným smluvním typem není (srov. komentář k § 2389f).

Tento oddíl občanského zákoníku se obdobně uplatní také na smlouvy o poskytování služeb digitálního obsahu (k tomuto srov. komentář k § 2389t).

Vztahy se spotřebiteli a mezi podnikateli navzájem

Znakem tohoto oddílu občanského zákoníku, obsahujícího § 2389a až § 2389u, je, že na rozdíl od směrnice (EU) 2019/770 se aplikuje nejen na vztahy mezi podnikateli (poskytujícími digitální…