Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2900

Dosavadní právní úprava v ObčZ

ObčZ zakotvoval tzv. generální prevenční povinnost v § 415. Podle uvedeného ustanovení platilo následující: "Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.“ Je zřejmé, že ObčZ pojímal generální prevenční povinnost šířeji, než je tomu v případě § 2900 NOZ. V případě, že k porušení generální prevenční povinnosti došlo a současně byly splněny i další zákonné předpoklady (viz zejména § 420 ObčZ), založila tato skutečnost povinnost k náhradě škody. Ustanovení § 415 ObčZ tak pouze nestanovovalo jakési obecné pravidlo prevence, ale upravilo i určitou minimální hranici protiprávnosti. I v případě, že osoba neporušila výslovně stanovenou (konkrétní) povinnost, se mohla takovým jednáním dopustit porušení prevenční (minimální právní) povinnosti (spočívající např. v porušení sportovních pravidel), a tedy i nést odpovědnost za škodu způsobenou takovým jednáním.

 NahoruJudikát

Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1166/2004 ze dne 11. října 2006

Shora citované ustanovení vyjadřuje obecnou prevenční povinnost, jež se vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů. Jde o závaznou právní povinnost každého dodržovat nejen povinnosti uložené právními předpisy a povinnosti převzaté smluvně, ale – i bez konkrétně stanoveného pravidla chování – počínat si natolik obezřetně, aby jednáním či opomenutím nevznikla škoda jiným ani jemu samému. Povinnost vyslovená tímto ustanovením je pro každého z účastníků občanskoprávních vztahů závaznou právní povinností určitým způsobem se chovat a její nedodržení představuje protiprávní jednání. Aplikace § 415 ObčZ přichází v úvahu jen tehdy, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Porušení prevenční povinnosti, jež znamená zároveň porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 ObčZ, je tedy jedním ze základních předpokladů obecné odpovědnosti za škodu (viz Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 696–697). Ustanovení § 415 ObčZ se pak plně uplatní – s ohledem na ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák. – i pro oblast obchodních vztahů. Vycházeje z výše uvedených zásad, Nejvyšší soud uzavírá, že není žádný důvod, pro který by se zákonná povinnost vyplývající z ustanovení § 415 ObčZ nemělavztahovat i na chování potencionálních smluvních partnerů při jednání o uzavření smlouvy.

 NahoruJudikát

Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Co 190/76 ze dne 17. května 1978
Pravidla sportovní hry sice nejsou právními předpisy, avšak pro hráče této hry nedodržení pravidel hry znamená nedání povinnosti předcházet hrozícím škodám, tj. povinnosti uložené ustanovením § 415 ObčZ. Správný je též závěr soudu prvního stupně, který je rovněž přesvědčivě odůvodněn, že na straně žalovaného M. K. šlo o případ zavinění. Soud prvního stupně správně posoudil i otázku příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním žalovaného M. K. a škodou vzniklou žalobci. Kdyby totiž nebylo pravidly nedovolenéhozpůsobu hry ze strany žalovaného M. K. vůči žalobci, nebylo by ke škodě došlo .

Dosavadní právní úprava ObchZ

ObchZ neobsahoval vlastní právní úpravu generální prevenční povinnosti. S ohledem na uvedené se subsidiárně používala právní úprava obsažená v §…