Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 592

 Nahoru[Jednání spočívající v opomenutí a odmítnutí dědictví]

Právní jednání spočívající v opomenutí

Právní teorie pod pojmem právní jednání tradičně rozumí jednání spočívající v konání či opomenutí, jsou-li s ním spojeny právní následky v podobě vzniku, změny či zániku práv či povinností.

K závěru, že odporovatelné (v terminologii NOZ relativně neúčinné) právní jednání (resp. za účinnosti předchozí právní úpravy právní úkon) může spočívat jak v konání, tak v opomenutí, ostatně již ve vztahu k předchozí právní úpravě (§ 42a ObčZ) dospěla též judikatura Nejvyššího soudu (srov. například odůvodnění rozsudku ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1351/2016).

Zákonodárce pak právě uvedené vtělil do textu zákona v § 546 v rámci obecné úpravy právních jednání. V komentovaném ustanovení potom nad rámec toho (patrně – podobně jako v celé řadě dalších případů – veden tezí superfluum non nocet, snad se má jednat o ono zamýšlené prohloubení a propracování dosavadní úpravy, kterou považoval za nedostatečnou¹) zdůrazňuje, že stejně jako právní jednání uvedená v § 590 a § 591 se mají posoudit též opomenutí, která mají následky, jež jsou v rozporu se zájmy věřitele (dále v komentovaném ustanovení rozvedené).

I bez výslovné úpravy v § 592 by bylo možno závěr o relativní neúčinnosti právního jednání spočívajícího v opomenutí dovodit z § 590 a § 591. Nutno ovšem dodat, že podobné zdůraznění toho, že neúčinné právní jednání může spočívat též v opomenutí, je obsaženo též v IZ (§ 235 odst. 1 IZ věta druhá) a bylo obsaženo též v historických právních úpravách [srov. § 7 čl. III. (odpůrčího řádu) zákona č. 337/1914 ř. z., jímž se zavádí řád konkursní, řád vyrovnávací a řád odpůrčí, a § 8 čl. III (odpůrčího řádu) zákona č. 64/1931 Sb., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnávací a odpůrčí].

K tomu, aby opomenutí mělo právní následek v podobě relativní neúčinnosti, musejí být splněny dvě podmínky: V první řadě se musí jednat o právní jednání, tedy jednání (zde opomenutí) musí vyvolávat právní následek, a dále se musí jednat o právní jednání naplňující znaky některé ze skutkových podstat uvedených v § 590 (úmyslné zkrácení či mrhání majetkem) či v § 591 (bezúplatné právní jednání).

Odmítnutí dědictví

Odmítnutí dědictví může mít zkracující účinky ve vztahu k věřiteli za předpokladu, že by se – nebýt tohoto právního jednání – nabytím dědictví majetková sféra dlužníka zlepšila. Relativně neúčinným může tedy být odmítnutí dědictví jako právní jednání pouze tehdy, pokud by dlužník děděním profitoval, a v důsledku toho by profitoval následně též věřitel, neboť by se rozmnožil exekučně postižitelný majetek dlužníka. V opačném případě (předlužené dědictví) odmítnutí dědictví nemůže vést ke zhoršení postavení dlužníkova věřitele, a proto v takovém případě odmítnutí dědictví nemůže být relativně neúčinným právním jednáním.

Klade-li se otázka, z jakého důvodu zákonodárce zvlášť zdůrazňoval, že zkracující právní jednání může spočívat též v opomenutí (první věta komentovaného ustanovení, srov. komentář shora), lze si podobně položit otázku, z jakého důvodu v druhé větě komentovaného ustanovení uvedl jako příklad relativně neúčinného právního jednání odmítnutí dědictví – s výjimkou dědictví předluženého. I bez úpravy v komentovaném ustanovení by totiž bylo možno odmítnutí nepředluženého dědictví posoudit podle úpravy obsažené v předchozích ustanoveních. Při absenci obdobné předchozí právní úpravy judikatura dospěla k závěru o tom, že odmítnutí dědictví lze kvalifikovat jako odporovatelný právní…