Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 9

Statusové otázky

Podle odstavce 1 NOZ upravuje osobní stav osob, tj. statusové otázky. Osobami se rozumějí jak osoby fyzické, tak osoby právnické. Podle důvodové zprávy toto ustanovení vylučuje, aby se úprava statusových otázek ocitla mimo občanský kodex. Takový závěr považujeme za nepodložený ze dvou důvodů. Za prvé, statusové otázky obchodních korporací jsou upraveny v ZOK. Není tedy pravda, že by osobní stav osob byl upraven pouze v NOZ. Za druhé, NOZ nemá vyšší právní sílu než jiné zákony, a proto nemůže zakázat, aby úprava statusových otázek byla obsažena v jiném zákoně.

Osobní stav fyzických osob a právnických osob je upraven zejména v hlavě II části první. Statusové otázky týkající se rodinného práva jsou upraveny v části druhé.

Mezi statusové otázky patří např. svéprávnost, platnost manželství, neexistence manželství, rozvod, narození, mateřství, určení otcovství, osvojení, prohlášení za mrtvého, vznik a zánik právnické osoby.

Subsidiarita občanského zákoníku

V odstavci 2 je upraveno subsidiární použití NOZ na soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy. Subsidiarita spočívá v tom, že NOZ se použije pouze v takovém rozsahu, ve kterém nejsou soukromá práva a povinnosti upraveny jinými právními předpisy.

NOZ neodkazuje na jiné zákony, nýbrž šířeji na jiné právní předpisy. Lze tedy připustit, že před ustanovením NOZ se přednostně aplikuje ustanovení podzákonného právního předpisu upravující práva nebo povinnosti osobní nebo majetkové povahy. S ohledem na čl. 2 odst. 4 Ústavy se však nemůže jednat o samostatnou aplikaci podzákonného právního předpisu, nýbrž se vždy musí aplikovat ustanovení jiného zákona a vedle něj případně podzákonný právní předpis, který byl vydán na základě jeho zmocnění.

Zvyklosti

Podle odstavce 2 věty druhé lze k zvyklostem hledět (přihlížet) tehdy, dovolává-li se jich zákon. Zvyklosti neboli právní obyčeje (podle důvodové zprávy NOZ nečiní rozdílu mezi zvyklostmi a právními obyčeji a staví je vzájemně naroveň) jsou právní teorií řazeny mezi prameny práva. K jejich vzniku ale nedochází jednorázovým přijetím k tomu pověřenou osobou nebo orgánem, nýbrž dlouhodobějším dodržováním určitého pravidla.

Ke vzniku právního obyčeje (zvyklosti) musejí být splněny dvě podmínky. První podmínkou je dlouhodobé dodržování takového pravidla (tzv. usus longaevus). Druhou podmínkou je obecné rozšíření tohoto pravidla a vznik…