č. 871/2006 Sb. NSS, Daň z nemovitostí: přechod daňové povinnosti

Žalobce nabyl do svého vlastnictví blíže specifikované nemovitosti od společnosti s ručením omezeným A., a to na základě prohlášení o vložení těchto nemovitostí do jeho základního jmění ze dne 8. 12. 1998, s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 9. 12. 1998. Společnost A. nabyla vlastnictví k těmto nemovitostem od společnosti s ručením omezeným I. na základě kupních smluv ze dne 18. 3. 1998 a 3. 7. 1998, s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 19. 3. 1998 a 8. 7. 1998.

Finanční úřad v Jihlavě rozhodnutím o stanovení daně uložil žalobci povinnost uhradit daňový nedoplatek za původního poplatníka (společnost s ručením omezeným I.) v celkové výši 363 998 Kč, a to za roky 1996, 1997 a 1998. Žalovaný následně rozhodnutím ze dne 11. 10. 2001 změnil toto rozhodnutí Finančního úřadu v Jihlavě a původně stanovený daňový nedoplatek upravil na částku 326 283 Kč.

Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který žalobu rozsudkem ze dne 12. 10. 2004 zamítl. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku vycházel z toho, že „daňovým poplatníkem daně z nemovitostí je pro celé zdaňovací období (kalendářní rok) pouze ta osoba, která nemovitosti vlastnila k 1. 1. daného zdaňovacího období, i když by v průběhu roku došlo k dalším změnám ve vlastnictví nemovitostí“. Proto se v daném případě nemohlo přihlížet ke změně vlastnictví nemovitostí v průběhu roku 1998 a společnost A. se nikdy nestala daňovým poplatníkem. Na žalobce tak přešly daňové nedoplatky předchozího daňového poplatníka - společnosti s ručením omezeným I. - za roky 1996, 1997 a 1998 včetně penále za rok 1995.

Žalobce (stěžovatel) proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost; tvrdil, že krajský soud nesprávně vyložil ustanovení § 13 a § 13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud především konstatuje, že stěžovatel uplatnil kasační důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. K tomu je vhodné doplnit, že mezi účastníky řízení není sporu o skutkovém stavu věci a liší se toliko v jejím právním vyhodnocení. Rovněž…