Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 1140

 Nahoru [Dobrovolnost spoluvlastnictví]

První odstavec ustanovení § 1140 formuluje základní princip, z něhož vychází úprava spoluvlastnictví, totiž dobrovolnost setrvání ve spoluvlastnickém vztahu.

Tato teze je pak konkretizována ve druhém odstavci, kde je založeno oprávnění každého spoluvlastníka domáhat se svého oddělení ze spoluvlastnictví, případně úplného zrušení spoluvlastnictví. Nedojde-li k dohodě spoluvlastníků a bude-li zahájeno soudní řízení podle ustanovení § 1140, je soud zásadně povinen žalobě vyhovět, byť není vázán žalobcovým návrhem na konkrétní způsob vypořádání zrušeného spoluvlastnictví. Jde o rozhodnutí v režimu ustanovení § 153 odst. 2 OSŘ (srov. níže).

Zamítnutí žaloby (tj. nezrušení spoluvlastnictví) podle ustanovení § 1140 odst. 2 připadá v úvahu pouze ve dvou výjimečných případech: mělo-li by ke zrušení dojít v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Judikatura pak dovodila možnost zamítnout žalobu a spoluvlastnictví nezrušit i z obecných důvodů (zákaz zneužití práva podle ustanovení § 8, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014).

Restriktivní přístup

Nová právní úprava je v porovnání s předchozí (srov. ustanovení § 142 odst. 2 OZ a navazující judikaturu) výrazně důslednější a přísnější, pokud jde o požadavek dobrovolnosti setrvání ve spoluvlastnickém vztahu.

Podle dřívějšího ustanovení § 142 odst. 2 OZ bylo možné nezrušit a nevypořádat spoluvlastnictví, tj. zamítnout žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, "z důvodů hodných zvláštního zřetele". Jako takové důvody hodné zvláštního zřetele byly uváděny např. bytové potřeby spoluvlastníka, měl být zohledněn rozsah, v němž spoluvlastníci společnou věc užívají, otázka, zda rozsah užívání odpovídá výši jejích spoluvlastnického podílu, měla být zvažována mj. otázka, zda výše náhrady z vypořádání spoluvlastnictví umožní bývalému spoluvlastníkovi pořídit si jiné bydlení a další (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2744/2011). Od takto široce pojímaného pojetí možnosti nezrušit a nevypořádat spoluvlastnictví je v nové úpravě zřetelný odklon.

Nová právní úprava vychází důsledně z principu dobrovolnosti setrvání ve spoluvlastnickém vztahu. S tím zcela koresponduje též Důvodová zpráva.¹ Rovněž dosud dostupná judikatura tento přístup jednoznačně prosazuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 674/2018, či rozsudek ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 300/2016).

Z toho především plyne, že každý spoluvlastník by si měl být vědom možné dočasnosti spoluvlastnického vztahu a možnosti ukončení spoluvlastnického vztahu bez ohledu na svou vůli spoluvlastnictví zachovat. Jinými slovy, měl by si být vědom, že se jiný spoluvlastník může úspěšně domáhat oddělení či zrušení spoluvlastnictví (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/16).

Ochrana spoluvlastníka

Zákon sice vychází ze zásady zrušitelnosti spoluvlastnického vztahu na žádost spoluvlastníka, současně však poskytuje ostatním spoluvlastníkům (těm, kteří naopak chtějí ve spoluvlastnickém vztahu setrvat) určitou ochranu prostřednictvím možnosti odkladu oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení spoluvlastnictví (dohodou spoluvlastníků podle ustanovení § 1154 a § 1157, rozhodnutím soudu na návrh spoluvlastníka podle ustanovení § 1155 odst. 1, či pořízením pro případ smrti podle ustanovení § 1155 odst. 2). Nutno ovšem dodat, že tento institut dosud běžně využíván není.

Oddělení ze spoluvlastnictví

Jako první možnost (částečného) ukončení spoluvlastnického vztahu je v ustanovení § 1140 odst. 2 uvedeno oddělení ze spoluvlastnictví, což ovšem není dále nikde rozvedeno, tedy lze pouze dovozovat, co jím zákonodárce zamýšlel.

Jako jedinou podmínku pro oddělení ze spoluvlastnictví zákon uvádí reálnou dělitelnost předmětu spoluvlastnictví. Z povahy věci pak vyplývá, že k oddělení ze spoluvlastnictví může dojít za situace, kdy jsou alespoň tři spoluvlastníci věci (v případě dvou spoluvlastníků by se fakticky nejednalo o oddělení ze spoluvlastnictví, ale o zrušení spoluvlastnictví).

Výsledkem oddělení ze spoluvlastnictví je, že "oddělený" bývalý spoluvlastník bude výlučným vlastníkem nové věci (oddělené části původní společné věci), a tedy zaniká jeho účast ve spoluvlastnickém vztahu, zatímco ostatní ("zbývající") spoluvlastníci dále setrvávají ve spoluvlastnickém vztahu ke "zbylé části" původní věci (která je již novou věcí) a mění se jejich spoluvlastnické podíly. Například pokud původně byli tři spoluvlastníci s podíly ideální 1/3 každý, nově "zbývající" spoluvlastníci budou mít podíl každý ideální 1/2.

O oddělení ze spoluvlastnictví ve smyslu ustanovení § 1140 odst. 2 se tak nejedná, pokud jeden z více spoluvlastníků opustí spoluvlastnický vztah za náhradu, kterou mu vyplatí zbývající spoluvlastníci (prodá svůj spoluvlastnický podíl zbývajícím spoluvlastníkům či některému z nich).

Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví

V praxi nepoměrně častěji využívaným institutem je zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání (reálným rozdělením věci, přikázáním věci za náhradu či prodejem věci s rozdělením výtěžku, srov. ustanovení § 1141 a násl.). Domáhá-li se spoluvlastník zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, soud jeho návrhu zásadně vyhoví (srov. ustanovení § 1140 odst. 1).

Výjimky ze zásady zrušitelnosti spoluvlastnictví a oddělení ze spoluvlastnictví

Ve druhém odstavci nicméně komentované ustanovení připouští dvě výjimky ze zásady zrušitelnosti spoluvlastnictví či oddělení ze spoluvlastnictví: Žádost podle ustanovení § 1140 odst. 2 nesmí být podána v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého se spoluvlastníků.

Nevhodnost doby je okolností objektivní, u níž není namístě zkoumat okolnosti na straně ostatních spoluvlastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014).

Není zcela zřejmé, zda úmyslem zákonodárce bylo skutečně vyloučit podání žádosti (srov. doslovné znění ustanovení § 1140 odst. 2), či spíše vyloučit samotné zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu. Důvodová zpráva² k tomu neuvádí ničeho, judikatura zabývající se touto otázkou nám dosud známa není. Jako logický se ovšem – s ohledem na smysl, který tato právní úprava sleduje - jeví závěr požadující vyloučení vlastní zrušení (nikoli tedy podání žádosti o zrušení) spoluvlastnictví v nevhodné době. Tato otázka bude aktuální pouze při zrušení spoluvlastnictví rozhodnutím soudu. Dojde-li totiž k dohodě spoluvlastníků, bude jejich dohodou překlenuta i případná nevhodnost doby; otázka (ne)platnosti dohody o zrušení spoluvlastnictví z důvodu jejího uzavření, případně podání žádosti v nevhodnou dobu, se jeví jako spíše teoretická. Zmiňuje-li Důvodová zpráva příklad vhodné doby pro žádost o zrušení spoluvlastnictví u zemědělských pozemků dobu "zpravidla" mezi sklizní a dalším osetím, jde – s ohledem na možnou délku řízení, nepředvídatelnost napadení rozhodnutí prvoinstančního rozhodnutí opravným prostředkem, a na to navazující nepředvídatelnost nabytí právní moci meritorního rozhodnutí - spíše o zcela teoretický, než v praxi využitelný příklad.

Hledisko újmy některého ze spoluvlastníků je pak třeba poměřovat subjektivními okolnostmi na straně spoluvlastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014). Případná újma se zkoumá pouze spoluvlastníků (tj. účastníků řízení), nikoli u případné třetí osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 300/2016), byť možnost výjimečného dotčení třetí osoby - v případě osoby blízké - již judikatura připustila s odkazem na požadavek respektování práva na ochranu rodinného života (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4755/2015).

U obou výjimek (nevhodnost doby, újma spoluvlastníka) je třeba rovněž zkoumat hledisko dočasnosti. Smyslem ustanovení § 1140 odst. 2 je dočasná ochrana spoluvlastníka, který proti zrušení spoluvlastnictví brojí, nikoli "zakonzervování" dosavadního stavu s vyloučením zrušení spoluvlastnictví jednou provždy. Z důvodů uvedených v ustanovení § 1140 odst. 2 lze proto vyloučit zrušení spoluvlastnictví za situace, kdy lze předpokládat, že v (rozumné) době dojde ke změně, kterou bude důvod nezrušení odstraněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014). Případná újma spoluvlastníka tak např. může být dána jeho aktuálně nepříznivým zdravotním stavem, lze-li rozumně předpokládat jeho zlepšení v budoucnu, nikoli však vysokým věkem, u něhož zlepšení situace v budoucnu naopak rozumně předpokládat nelze.

Procesní souvislosti

Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví má povahu tzv. iudicii duplicis, kdy účastníci mají současně postavení žalobce i žalovaného. Účastníky řízení musí být všichni spoluvlastníci společné věci (ať již na straně žalobce, či na straně žalovaného), neboť o jejich právech a povinnostech je rozhodováno (srov. ustanovení § 159a odst. 1 OSŘ).

Soud při rozhodování o žalobě na oddělení ze spoluvlastnictví a žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví není vázán návrhy účastníků, jde o řízení podle ustanovení § 153 odst. 2 OSŘ.

Rozsudek, jímž je takové žalobě vyhověno, je konstitutivní. Z toho rovněž vyplývá, že podle úpravy v NOZ jsou rozhodována též řízení ve věcech zahájených do 31. 12. 2013, a to i v případě, kdy o žalobě rozhodl soud prvního stupně do 31. 12. 2013, avšak o odvolání je již rozhodováno po 1. 1. 2014, tj. za účinnosti NOZ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5345/2015). Žalobě nelze vyhovět rozsudkem pro zmeškání (srov. ustanoven § 153b odst. 3 OSŘ).

Jde-li o náhradu nákladů řízení, často nelze posuzovat poměr úspěchu účastníků v řízení (srov. ustanovení § 142 odst. 1 a 2 OSŘ), neboť žádný z nich z řízení "nevychází" s menší hodnotou, než s jakou do řízení vstupoval (shodně srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 404/22, nález ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/22, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 572/19). Naopak k možnosti posuzovat poměr procesního úspěchu pro rozhodování o náhradě nákladů řízení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5236/2016. V podrobnostech srov. dále komentář k ustanovení § 1143.

Judikatura

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5345/2015

Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (včetně řízení zahájených před tímto datem) řídí občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. I v případě, že soud prvního stupně rozhodoval o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle § 142 ObčZ, odvolací soud věc posoudí podle § 1140 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.; o tom má soud účastníky vyrozumět a umožnit jim vznést tvrzení a nabídnout důkazy, které v řízení podle § 142 ObčZ nebyly významné.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016

Právo na zrušení spoluvlastnictví není právem neomezitelným, nýbrž může být zákonem omezeno; veškerá omezení musí být přiměřená sledovanému cíli, čemuž koresponduje i úprava obsažená v § 1140 odst. 2. Ačkoli každý ze spoluvlastníků může kdykoliv žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví jako celku, nesmí tak žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod publ. č. 101/2016 SbNU

Pro posouzení doby nevhodné ke zrušení spoluvlastnictví ve smyslu § 1140 odst. 2 jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků); pro posouzení, zda některému spoluvlastníku (spoluvlastníkům) vznikla újma, jsou podstatné subjektivní okolnosti přechodné povahy. Úprava obsažená v § 1140 odst. 2 nevylučuje výjimečné zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví z důvodu zjevného zneužití práva ve smyslu § 8.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 674/2018

Zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva se v obecné rovině může prosadit například tam,…