Nález 134/2000 SbNU, sv.19, K účelu neodkladného úkonu podle § 160 odst. 4 trestního řáduK vydání věci v trestním řízení

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 19, nález č. 134

I. ÚS 129/2000

K účelu neodkladného úkonu podle § 160 odst. 4 trestního řádu
K vydání věci v trestním řízení

Ústavní soud při své činnosti bdí nad dodržováním principu materiálního právního státu, a nemůže proto svou přezkumnou činnost omezit toliko na dodržování formálních ustanovení právních předpisů, nýbrž - v první řadě - na dodržování ústavně zaručených principů a především hodnot, které jsou prostřednictvím ústavních zákonů „prozařovány“ do celého právního řádu České republiky.

Smysl neodkladného úkonu (podle § 160 odst. 4 trestního řádu) spočívá v tom, aby bylo zabráněno nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty z hlediska účelu trestního řízení. Protože se však jedná o výjimku z obecného principu, podle něhož jsou jednotlivé úkony v trestním řízení činěny až po zahájení trestního stíhání, je nutno i tuto výjimku interpretovat restriktivně. Jestliže tedy bylo neodkladným úkonem vydání věci, není možné - a to by bylo i v rozporu s materiálně chápanými principy právního státu, resp. trestního řízení - tento úkon vykládat natolik širokým způsobem (jak to učinily obecné soudy), že protokol pořízený při vydání věci je zároveň i důkazem potvrzujícím vinu obviněného. Je totiž zřejmé, že při vydávání věci nebylo obviněnému zaručeno jeho právo na obhajobu a nebyl ani náležitým způsobem poučen o tom, že má právo odepřít výpověď. V tomto směru proto obecné soudy - důsledně vzato - porušily ústavně zaručená základní práva podle čl. 40 odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť důkaz protokolem o vydání věci jako důkaz svědčící o vině vůbec neměly použít.

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 26. září 2000 sp. zn. I. ÚS 129/2000 ve věci ústavní stížnosti F. K. proti rozsudku Městského soudu v Brně z 31. 5. 1999 sp. zn. 6 T 6/99 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 8. 12. 1999 sp. zn. 3 To 466/99, jimiž byl stěžovatel uznán vinným, že na zahrádce vysadil a pěstoval rostliny indického konopí, a protože konopí je omamnou látkou a tetrahydrocanabinol je psychotropní látkou, spáchal tím trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona ve stadiu pokusu.