Nález 87/2008 SbNU, sv.49, K povinnosti ručitele k úhradě celního dluhu

Výrok

I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007 č. j. 7 Afs 196/2006-80 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2006 č. j. 58 Ca 74/2004-42 se zrušují.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu a jejich interpretace právních předpisů je natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti. Nejvyšší správní soud ani Krajský soud v Plzni nevzaly v úvahu platnou právní úpravu upravující vydávání výzvy ručiteli k plnění za dlužníka. Dle ustanovení § 320 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, účinného od 1. 7. 1997, platilo, že pro řízení o vyměřování a vybírání cla, daní a poplatků, vybírání pokut a skladného a vymáhání nedoplatků se použijí obecné předpisy o správě daní a poplatků; zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „daňový řád“) se však neaplikoval beze zbytku, v ustanovení § 320 písm. b) celního zákona byly uvedeny výjimky, kdy nelze daňový řád použít, mezi nimi i ustanovení § 57 odst. 5. V důvodové zprávě k zákonu č. 113/1997 Sb., který s účinností ode dne 1. 7. 1997 celní zákon novelizoval, bylo uvedeno, že ustanovení, která jsou z aplikace daňového řádu vyloučena, se na příslušná řízení nehodí. Z toho stěžovatelka dovozuje, že celní zákon neupravoval ručení jako povinné, a proto…