Odpovědnost zaměstnance za škodu

9.13.1 Odpovědnost zaměstnance za škodu

JUDr. Vladimíra Knoblochová

Druhy odpovědnosti zaměstnance za škodu

Právní úprava odpovědnosti zaměstnance za škodu je obsažena v § 250 a násl. ZP. Zákoník práce přitom rozlišuje:

• obecnou odpovědnost zaměstnance,

• odpovědnost zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody,

• odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat,

• odpovědnost za ztrátu svěřených věcí.

Platí přitom zásada, že při vzniku škody je třeba nejprve zkoumat, nevztahuje-li se na ni ustanovení zákoníku práce o zvláštní odpovědnosti, a teprve poté, není-li tomu tak, aplikovat ustanovení o odpovědnosti obecné.

Obecná odpovědnost zaměstnance za škodu

Zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil svým zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Předpoklady vzniku obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu jsou tedy následující:

• porušení povinnosti zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním,

• vznik škody zaměstnavateli,

• příčinná souvislost mezi porušením povinnosti zaměstnance a vznikem škody,

• zavinění zaměstnance.

Aby zaměstnanec odpovídal zaměstnanci za škodu, musí být splněny všechny předpoklady současně. V případě, že by některý předpoklad chyběl (např. by nebylo dáno zavinění zaměstnance), pak odpovědnost zaměstnance nevznikne.

Porušení povinností

Prvním předpokladem vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu je především porušení povinností zaměstnance. Povinnosti zaměstnanci ukládají právní předpisy, vnitřní předpisy vydané zaměstnavatelem, pracovní řád, pracovní smlouva, případně pokyny vedoucích zaměstnanců. Pro vznik odpovědnosti za škodu je přitom důležité, že zaměstnanec porušil své povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Plněním pracovních úkolů se podle § 273 ZP rozumí:

• výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru a dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr,

• jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele,

• činnost, která je předmětem pracovní cesty,

• činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace, rady zaměstnanců, případně zástupce pro oblast bezpečnosti či zástupce zaměstnanců v Evropské radě zaměstnanců a ochrany zdraví při práci nebo ostatních zaměstnanců,

• činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nevykonává proti výslovnému zákazu zaměstnavatele,

• dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem.

V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony:

• potřebné k výkonu práce,

• úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení,

• úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele,

• vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět,

• školení zaměstnanců organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti.

Škoda

Škodou se rozumí taková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi. Za škodu se přitom považuje nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele. Zaměstnanec je povinen zaměstnavateli nahradit skutečnou škodu, a to v penězích, pokud neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Pokud byla škoda způsobena úmyslně, pak zaměstnavatel může požadovat i náhradu ušlého zisku.

Zavinění zaměstnance

Zavinění se rozlišuje ve dvou formách – úmysl a nedbalost. Zavinění ve formě úmyslu je dáno tehdy, pokud zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit a chtěl ji způsobit (přímý úmysl) nebo věděl, že škodu může způsobit a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění ve formě nedbalosti je dáno tehdy, pokud zaměstnanec věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá) nebo zaměstnanec sice nevěděl, že škodu může způsobit, ale vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům to vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá).

Zavinění zaměstnance prokazuje zaměstnavatel. Toto ustanovení je upraveno rozdílně od občanského zákoníku, kde povinnost prokázat, že vznik škody daná osoba nezavinila, je právě na této osobě, která škodu způsobila.

Pokud byla škoda způsobena částečně také porušením povinnosti ze strany zaměstnavatele, odpovědnost zaměstnance se poměrně omezí.

Omezení odpovědnosti za škodu

S ohledem na skutečnost, že při výkonu práce zaměstnanci často používají poměrně drahé a složité stroje a přístroje a berou tím na sebe velké riziko jejich možného poškození, snažil se zákonodárce toto riziko nepřiměřeného ekonomického dopadu, který by následoval po poškození takového stroje či přístroje zaměstnancem, snížit tím, že omezil výši požadované náhrady škody způsobené zaměstnancem z nedbalosti.

Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku, která se rovná čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Zásady pro výpočet průměrného výdělku jsou stanoveny v § 351 a násl. ZP.

Výše uvedené omezení náhrady škody neplatí, pokud by zaměstnanec způsobil škodu úmyslně, v opilosti nebo po zneužití jiných návykových látek. V takovém případě je povinen zaměstnanec uhradit zaměstnavateli škodu v plné výši a v případě úmyslného způsobení škody je zaměstnavatel oprávněn po zaměstnanci požadovat i náhradu ušlého zisku.

Pokud způsobil škodu také zaměstnavatel, hradí zaměstnanec pouze poměrnou část škody, a to podle míry svého zavinění. V případě, že za škodu odpovídá více zaměstnanců, pak rovněž hradí každý z nich pouze poměrnou část škody podle míry svého zavinění.

Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody

Zaměstnanci je zákoníkem práce uložena tzv. prevenční povinnost. Ta spočívá v tom, že zaměstnanec je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví či majetku zaměstnavatele, ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda, pak je zaměstnanec povinen na ni upozornit nadřízeného vedoucího zaměstnance, a pokud je k odvrácení škody hrozící zaměstnavateli neodkladně zapotřebí zákroku, pak je zaměstnanec povinen (až na výjimky) zakročit.

Porušení oznamovací či zakročovací povinnosti

V případě, že by zaměstnanec vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, jak mu zákoník práce ukládá, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, pak může zaměstnavatel požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu a za předpokladu, že ji není možné nahradit jinak (například z pojištění zaměstnavatele).

Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnance za škodu vzniklou nesplněním povinnosti k odvrácení škody jsou tedy následující:

• vědomé neupozornění nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročení proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody,

• vznik škody zaměstnavateli,

• příčinná souvislost mezi porušením povinnosti zaměstnance a vznikem škody,

• škodu nelze nahradit jinak.

Po zaměstnanci nelze požadovat náhradu škody v plném rozsahu, ale pouze v rozsahu přiměřeném okolnostem případu. Proto i zákoník práce mluví o podílu zaměstnance na náhradě škody, nikoliv o náhradě škody jako takové. Při určení výše náhrady škody se přitom přihlédne zejména k okolnostem, které bránily splnění povinnosti zaměstnance a k významu škody pro zaměstnavatele. Maximální výše náhrady škody ze strany zaměstnance je omezena částkou trojnásobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.

Pokud zaměstnanec svou prevenční povinnost aktivně plnil a při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, způsobil škodu, pak za takovou škodu neodpovídá, pokud tento stav úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem.

Odpovědnost zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat

Ustanovení § 252 ZP upravuje možnost zaměstnavatele uzavřít se zaměstnancem dohodu, na základě které převezme zaměstnanec odpovědnost k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování („dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty”).

Hodnoty svěřené zaměstnanci k vyúčtování

Za hodnoty svěřené k vyúčtování se považují hotovost, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem obratu nebo oběhu. Aby mohla být řádně uzavřena dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty, musí být zaměstnanci umožněno osobně disponovat se svěřenými hodnotami, a to po celou dobu, po kterou mu byly hodnoty svěřeny. V praxi se v tomto často chybuje, kdy se podepisuje dohoda o hmotné odpovědnosti i pokud jde o vybavení kanceláře nebo služební automobil. To nejsou hodnoty, které jsou předmětem oběhu nebo obratu. V praxi mohou být předmětem dohody o odpovědnosti zejména peníze (pokladní bude odpovídat za manko vzniklé v pokladně), materiál či zboží ve skladu apod. Jakmile jsou ale předměty ze skladu vydány (např. v hotelu je vydáno ze skladu ložní prádlo, které pokojské vyměňují na pokojích hostů), pak již skladník nemůže za tyto předměty…