Smlouva o výkonu funkce člena orgánu obchodní korporace; souběh funkcí

5.1.2.4 Smlouva o výkonu funkce člena orgánu obchodní korporace; souběh funkcí

Mgr. Ing. Zdeňka Kůsová

Smlouva o výkonu funkce člena orgánu obchodní korporace je jedním z témat, které léty rozhodně neztrácí na své aktuálnosti a za každé situace spolehlivě vyvolá vášnivé diskuse, a to nejen v řadách odborné veřejnosti. Živě diskutována bývá tato otázka zejména v souvislosti s již mnohokráte probíraným tématem souběhu funkcí, které se v posledním desetiletí stalo již právnickým evergreenem.

V tomto článku se pokusíme shrnout si nejdůležitější skutečnosti týkající se právního režimu a obsahových náležitostí smlouvy o výkonu funkce, upozornit na nejaktuálnější vývoj judikatury věnované tématu souběhu funkcí a doporučit nejvhodnější postup, který by měli účastníci při uzavírání smlouvy o výkonu funkce zvolit.

S kým lze smlouvu o výkonu funkce uzavřít?

Smlouva o výkonu funkce může být uzavřena v zásadě s členem jakéhokoli voleného orgánu obchodní společnosti či družstva, tedy jak statutárního orgánu (člen představenstva akciové společnosti či družstva), tak kontrolního orgánu (člen dozorčí rady akciové společnosti, člen kontrolní komise družstva). Vzhledem k tomu, že v praxi dochází nejčastěji k uzavírání smluv o výkonu funkce s členy statutárních orgánů, přičemž i souběh funkcí je problémem dotýkajícím se výhradně této kategorie osob, bude další výklad zaměřen především na tuto skupinu členů orgánů.

Je uzavření smlouvy o výkonu funkce povinné?

Úvodem si položme otázku, zda je vůbec nutné, aby výkon funkce člena statutárního orgánu byl upraven písemnou smlouvou. Z právního hlediska je odpověď jednoznačně záporná: uzavření smlouvy o výkonu funkce povinné není a nikdo nemůže sankcionovat obchodní korporaci ani člena jejího orgánu za to, že mezi sebou takovou smlouvu neuzavřely.

Z praktických důvodů je nicméně uzavření smlouvy o výkonu funkce nanejvýš vhodné, a to zejména pro samotného člena orgánu, neboť ten by bez výslovné smluvní úpravy nemusel mít nárok na žádné plnění – mohlo by tak velmi snadno dojít k tomu, že by svou funkci vykonával bezplatně. Uzavření písemné smlouvy je navíc praktické i proto, že si tak strany jasně definují také další pravidla, za nichž bude funkce vykonávána a upřesní si v podrobnostech vzájemné povinnosti, upravené zákonem pouze v rámcové podobě.

Souběh funkcí

Souběhem funkcí je obecně řešena otázka, zda lze s členem statuárního orgánu uzavřít jak pracovní smlouvu, tak smlouvu o výkonu funkce člena statutárního orgánu.

Rozlišuje se tzv. nepravý souběh, při kterém druh práce sjednaný v pracovní smlouvě nezahrnuje obchodní vedení a nikterak nesouvisí s funkcí člena statutárního orgánu (např. jednatel současně bude ve společnosti pracovat jako IT specialista nebo lékař bude provozovat soukromou lékařskou praxi ve formě s. r. o. a bude jednatelem tohoto s. r. o. a současně bude pracovat jako lékař). Takový souběh nečiní v praxi potíže, neboť je možný, tj. lze uzavřít v takovém případě platně pracovní smlouvu (např. se sjednaným druhem práce: lékař) i smlouvu o výkonu funkce (např. jednatele), obě smlouvy jsou v takovém případě platné.

Vedle toho tzv. pravý souběh zahrnuje situace, kdy má člen statuárního orgánu vykonávat v rámci pracovního poměru činnost, kterou lze hodnotit jako součást činnosti statutárního orgánu, typicky se jedná o výkon nejrůznějších manažerských pozic na úrovni vrcholového vedení společnosti (generální ředitel, obchodní/výrobní/finanční ředitel, HR-manager apod.), avšak v zásadě se může jednat i o jakoukoli jinou pracovní pozici, ať již vedoucí (na jakémkoli stupni organizace řízení společnosti) či řadovou. Pravý souběh funkcí byl opakovaně předmět odborných diskuzí a judikatury.

Shrnutí závěrů dosavadní judikatury

Úvodem si shrňme závěry, které byly v minulých letech již mnohokrát potvrzeny rozhodovací praxí soudů ¹ , takže byly odbornou veřejností již víceméně akceptovány:

• činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem;

• výkon funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ust. § 34 odst. 1 ZP;

• vznik i zánik právního vztahu statutárního orgánu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy;

• neplatné jsou pracovní smlouva (nebo jiná smlouva uzavřená v pracovněprávních vztazích), jmenování nebo volba, na jejichž základě má zaměstnanec vykonávat v obchodní společnosti nebo družstvu práci (funkci), jejíž náplní je činnost, kterou v této právnické osobě koná její statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán);

• člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato obchodní korporace si však mohou pro svůj vztah ujednat režim zákoníku práce, ale takové ujednání z jejich vztahu (jde-li o výkon činností spadajících do působnosti statutárního orgánu) neučiní jejich vztah pracovněprávním, i nadále půjde o vztah obchodněprávní, který se řídí zákonem o obchodních korporacích a dále – v důsledku smluvního ujednání – ustanoveními zákoníku práce, jejichž použití nebrání kogentní právní normy upravující postavení člena statutárního orgánu obchodní korporace a jeho vztah s obchodní korporací ² ;

• právní předpisy ani povaha obchodní společnosti nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu.

Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že činnost statutárního orgánu nemůže být vykonávána v pracovním poměru. Lze však smlouvu o výkonu funkce podřídit režimu zákoníku práce s výjimkou kogentních ustanovení vztahujících se na činnost člena statutárního orgánu (nelze smluvně např. jednatele omezit v zákonné odpovědnosti při způsobené škodě do výše čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku dle § 257 odst. 2 ZP). Ani takové podřízení se režimu zákoníku práce však nevede ke vzniku pracovního poměru, nadále se bude jednat o vztah obchodněprávní.

Člen statutárního orgánu může se společností uzavřít pracovní smlouvu pouze za předpokladu, že její předmět bude spočívat ve výkonu jiné činnosti, než je výkon funkce člena statutárního orgánu, přičemž tato činnost se po obsahové stránce nebude s činností člena statutárního orgánu překrývat a bude spočívat v plnění zcela odlišných úkolů.

Náplň funkce člena statutárního orgánu

Aby bylo možno provést porovnání obsahové náplně jednotlivých funkcí, je v prvé řadě nutno vymezit, co vůbec tvoří náplň činnosti člena statutárního orgánu.

Působnost statutárního orgánu (členů statutárního orgánu) bývá standardně rozdělována na vnější (zastupování společnosti navenek) a vnitřní (obchodní vedení a zvláštní pravomoci statutárního orgánu – např. svolávání valné hromady, informování společníků).

Pokud jde o zastupování společnosti, došlo s účinností od 1. 1. 2014 ke změně právní koncepce ve věci jednání za právnickou osobu. Podle současné právní úpravy je právnická osoba považována za fikci, která nemá vlastní vůli a není proto schopna jednání přímého, nýbrž pouze nepřímého. Práv a povinností může právnická osoba nabývat pouze prostřednictvím svého zástupce (ust. § 151 odst. 1 a 154 OZ). Zástupcem právnické osoby oprávněným k jejímu zastupování ve všech záležitostech je přitom právě její statutární orgán, který je oprávněn zastupovat ji ve všech záležitostech (§ 164 odst. 1 OZ).

Pojem „obchodní vedení” není dosud právními předpisy definován, avšak v hojné míře se mu již věnovaly soudy ve své rozhodovací činnosti. Judikatura zde dovodila, že obchodním vedením společnosti je řízení (správa) společnosti (jejího podniku), tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech ³  a rozhodování o provozních záležitostech jako je např. zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví ⁴ . Tato činnost zahrnuje průběžnou pravidelnou správu záležitostí společnosti a jejího podniku, tzn. rozhodování o organizačních, technických, obchodních, personálních, finančních aj. otázkách běžného života.

Ve světle shora uvedeného tedy nenastane problém zpravidla za situace, kdy má člen statutárního orgánu vykonávat nevedoucí pozici (např. technický konzultant, servisní technik, údržbář, správce nemovitostí, montér) nebo vysoce specializovanou činnost (např. lékař, webový analytik, konstruktér, architekt, technický grafik). V těchto případech je pracovní náplň uvedené pozice natolik specifická, že ji lze od náplně funkce statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) objektivně oddělit, takže k obsahovému překrytí obou činností nedojde; uzavření pracovní smlouvy tedy v takovém případě nic nebrání.

Jinak je tomu ovšem tehdy, má-li člen statutárního orgánu vykonávat některou z pozic ve vrcholovém managementu společnosti (typicky generální ředitel, obchodní ředitel, finanční ředitel, HR-manažer), což je však zároveň v praxi případ nejčastější.

Vývoj situace od r. 2012

Až do roku 2012 vykládaly soudy ve své rozhodovací praxi pojem „obchodní vedení” extenzivně a vztahovaly jej na výkon celé řady běžných provozních činností, které je potřeba při každodenním chodu společnosti zajišťovat. Vycházejíc z tohoto výkladu se pak judikatura vyvíjela po řadu let tím směrem, že považovala za nepřípustný v zásadě souběžný výkon jakékoli manažerské pozice, neboť u každé takové pozice bylo možno dovodit značné obsahové překrytí s náplní funkce člena statutárního orgánu.

Změnu v uvedeném chápání pak přinesl s účinností od 1. 1. 2012 dnes již zrušený obchodní zákoník, který ve svém ust. § 66d ObchZ výkon funkce jednatele na základě pracovní smlouvy výslovně připustil. Uvedené ustanovení výslovně umožňovalo tzv. pověření obchodním vedením. Statutární orgán společnosti tak mohl pověřit obchodním vedením společnosti zcela nebo zčásti jiného, přičemž bylo dovoleno nejen to, aby tyto činnosti mohly být vykonávány též v pracovněprávním vztahu, nýbrž i to, aby takto pověřeným zaměstnancem společnosti byl dokonce samotný statutární orgán společnosti nebo jeho člen (jinými slovy bylo možné, aby člen statutárního orgánu vyjmul z obchodního vedení část úkolů a delegoval jej na sebe sama). Pověření obchodním vedení nebylo přípustné pouze u některých činností svěřených zákonem do výlučné působnosti statutárního orgánu – např. rozhodování o pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti apod.

Právní úprava účinná od 1. 1. 2014 nicméně uvedenou úpravu nepřevzala, takže – stejně jako v období před 1. 1. 2012 – problematiku souběžného výkonu funkcí včetně možnosti pověření obchodním vedením výslovně vůbec neupravuje.

Absence výslovné zákonné úpravy byla některými odborníky chápána – v duchu zásady „co není zákonem výslovně zakázáno, je dovoleno” – tak, že možnost vynětí části úkolů z obchodního vedení společnosti a jejich delegování na jinou osobu v rámci pracovněprávního vztahu nadále existuje, a to i v případě, kdy bude člen statutárního orgánu delegovat úkoly na sebe sama. Převážná část odborné veřejnosti však zastávala opatrnější přístup a nadále doporučovala se souběhu funkcí vyhnout a pracovněprávní vztah s členem statutárního orgánu raději vůbec nezakládat.

Jak tedy v současné době postupovat při uzavírání smlouvy?

Vykonává-li určitá osoba funkci statutárního orgánu/člena statutárního orgánu, je v každém případě vhodné upravit výkon této činnosti písemnou smlouvou o výkonu funkce ve smyslu ust. § 59 ZOK. To platí o to víc v případě, kdy má daná osoba vykonávat souběžně i určitou manažerskou pozici – např. generální ředitel.

Nejvhodnějším a za současné situace právně nejjistějším řešením (v případě souběhu funkcí) je uzavření jediné smlouvy, kterou bude upraven komplexně výkon veškeré činnosti člena orgánu pro společnost včetně výše odměny za veškerou tuto činnost. Budou-li na tom účastníci trvat (např. z důvodu zvyklostí a zaběhlých postupů v daném podniku), je též možné sjednat si ve smlouvě výslovně možnost člena orgánu používat při interní příp. i externí komunikaci označení zohledňující výkon jeho manažerské pozice (např. „generální ředitel”,…