Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 1793

 Nahoru [Neúměrné zkrácení]

Institut neúměrného zkrácení (laesio enormis) předchozí právní úprava (ObčZ) neobsahovala. Zjevnou nespravedlnost, nerovnováhu ve sjednaných plněních judikatura řešila pomocí korektivu dobrých mravů či zákazu zneužití (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, uveřejněný pod publ. č. 57/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Tento korektiv bude nepochybně možné používat i nadále.

Nově nicméně nebude třeba zjišťovat soulad s dobrými mravy či zneužití postavení apod., neboť podle ustanovení § 1793 odst. 1 věta první bude dostatečným důvodem pro oprávnění domáhat se zrušení smlouvy samotný hrubý nepoměr vzájemného plnění. Je zde zdůrazněno objektivní hledisko.

Jedním z inspiračních zdrojů zákonodárce byla historická úprava - mj. ustanovení § 934 OZO ve znění účinném do 31. 12. 1950, které zároveň obsahovalo konkrétní hranici toho, co považoval za neúměrné zkrácení, a to jednu polovinu obecné hodnoty protiplnění. Nepoměr se přitom posuzoval k okamžiku uzavření smlouvy.

Předpokladem aplikace ustanovení § 1793 je vzájemné plnění sjednané stranami, tj. úplatnost. Pojmově tedy nepřipadá v úvahu u smluv, kde není sjednáno protiplnění (smlouva darovací, výprosa, výpůjčka, bezúplatná zápůjčka aj., včetně bezúplatných smluv inominátních), či u jednostranných a jednostranně zavazujících právních jednání (srov. formulaci "zaváží-li se strany..." v prvním odstavci).

Neúměrné zkrácení

Neúměrným zkrácením je podle ustanovení § 1793 odst. 1 věta první plnění v hrubém nepoměru k protiplnění poskytnutém druhou stranou.

Na rozdíl od rakouské úpravy (OZO) NOZ neupravuje přesnou hranici toho, co již považuje za neúměrné zkrácení. Podle Důvodové zprávy v tomto směru zákonodárce vyslyšel výsledky odborných diskuzí.¹ Ač je zákonodárcem přijaté řešení jistě pružnější, není zcela ideální z hlediska požadavku právní jistoty. Lze předpokládat, že – též s ohledem na historickou úpravu – bude judikatura hranici jedné poloviny obvyklé ceny i nadále zvažovat. Rozhodnutí vyššího soudu vztahující se k této otázce nicméně dosud dostupné není.

Hrubý nepoměr vzájemných plnění je objektivním kritériem, které ovšem zákonodárce hned vzápětí koriguje první výlukou, která je naopak postavena na subjektivním hledisku (první věta se neuplatní, pokud se nepoměr zakládá na skutečnosti, o níž druhá strana nevěděla ani vědět nemusela, srov. níže).

Pro posouzení poměru vzájemných plnění podle ustanovení § 1793 odst. 1 je třeba posuzovat jejich obvyklou cenu (cenu obvyklou v daném místě a čase uzavření smlouvy). Právě uvedené lze dovodit z toho, že zákonodárce ponechává "zkracující" straně možnost doplnit plnění "se zřetelem k ceně obvyklé", chce-li vyloučit možnost zrušení smlouvy (srov. konec první věty ustanovení § 1793 odst. 1). Hodnota plnění je v tomto směru irelevantní.

Okamžikem, k němuž je třeba poměr plnění posuzovat, je doba uzavření smlouvy (nikoli tedy doba plnění apod.). Tato fixace je významná z hlediska první jistoty. Dojde-li následně k výrazné změně obvyklé ceny, lze tuto situaci řešit prostřednictvím jiné úpravy (clausula rebus sic stantibus, srov. ustanovení § 1765 obecně a § 1788 odst. 2 u smlouvy o smlouvě budoucí, v případě směnné smlouvy pak též úpravou při nahodilé zkáze věci podle ustanovení § 2185).

Oprávnění zkrácené strany

Zkrácená strana se podle ustanovení § 1793 odst. 1 může domáhat zrušení smlouvy.

Je otázkou, co přesně tím měl zákonodárce na mysli. Důvodová zpráva v této souvislosti neuvádí ničeho.² Vzhledem k tomu, že odstoupení od smlouvy je stále koncipováno jako jednostranné právní jednání, které nevyžaduje samo o sobě akceptaci protistrany (srov. ustanovení § 2001 an., § 1829, § 1846), napovídá formulace ustanovení § 1793 odst. 1 spíše tomu, že se jedná o odlišný postup (srov. "může požadovat zrušení smlouvy"), totiž uplatnění práva u soudu (žalobou). Pokud NOZ používá spojení "domáhat se zrušení (smlouvy, závazku)", je to ve smyslu domáhat se zrušení soudem (srov. ustanovení § 2000 odst. 1). To znamená, že pro zrušení smlouvy podle ustanovení § 1793 odst. 1 je zde vyžadováno autoritativní rozhodnutí soudu na návrh zkrácené strany.

Tím ovšem samozřejmě není vyloučena mimosoudní dohoda stran o předmětu řízení, která nepochybně bude v zájmu stran s ohledem na rychlost a menší finanční zatížení (strany nebudou platit a následně nahrazovat náklady řízení).

Právo domáhat se zrušení smlouvy má podle ustanovení § 1793 pouze smluvní strana, nikoli třetí osoba (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 29 ICdo 32/2019).

Zkrácená strana se může domáhat zrušení smlouvy a "navrácení všeho do původního stavu", tj. vrácení plnění (bylo-li již plněno).

Domníváme se, že nelze (úspěšně) samostatně žalovat o navrácení do původního stavu s tím, že by si soud otázku zrušení smlouvy současně sám posoudil jako otázku předběžnou. Rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy má konstitutivní povahu a není-li takové rozhodnutí, nelze tuto otázku v jiném řízení posoudit jako otázku předběžnou (podobně jako např. v řízení jiném než podle ustanovení § 72 ZP nelze posuzovat neplatnost výpovědi z pracovního poměru, a to ani jako otázku předběžnou, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3138/2014). Dalším argumentem pro závěr o tom, že je třeba právo uplatnit samostatnou žalobou, je stavení lhůty pro uplatnění práva, které je spojeno s podáním žaloby (srov. ustanovení § 1795 a § 648 ve spojení s ustanovením § 654 odst. 2; v podrobnostech srov. dále komentář k ustanovení § 1795).

Nelze ovšem vyloučit, že judikatura se přikloní k historickému výkladu vztahujícímu se k ustanovení § 934 OZO, kdy naopak bylo dovozeno, že uplatnit práva z ustanovení § 934 může zkrácená strana též jako námitku v řízení o žalobě na plnění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 1925, sp. zn. Rv II 505/25).

Ze spojení "zrušení smlouvy" a "navrácení do původního stavu" v ustanovení § 1793 odst. 1 pak dovozujeme, že půjde o zrušení s účinky ex tunc, tzn. jako by vůbec nedošlo k uzavření smlouvy. Nelze-li přijaté plnění již vrátit (např. užívání věci podle nájemní smlouvy), je třeba plnění, jež má být vydáno, vyjádřit v penězích a vypořádat strany analogicky podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení (srov. ustanovení § 2993).

Oprávnění zkracující strany

"Zkracující" strana může zrušení smlouvy odvrátit tím, že doplní rozdíl mezi sjednanou cenou a cenou obvyklou v době a místě uzavření smlouvy. V tomto směru se výrazně uplatňuje zásada in favorem negotii a zásada pacta sunt servanda. Zákonodárce straně, která nejednala při sjednání smlouvy poctivě (když sjednala plnění v hrubém nepoměru ve svůj prospěch), dává ještě možnost zachovat účinky právního jednání tím, že ex post bude nastolena rovnováha v plnění.

K odvrácení možnosti zrušení smlouvy ustanovení § 1793 odst. 1 výslovně vyžaduje vlastní doplnění rozdílu do obvyklé ceny. Nestačí sám o sobě např. příslib o jeho doplnění v budoucnu (podle ustanovení § 934 OZO naopak postačovalo, že zkracující strana "byla ochotna" doplnit rozdíl do obvyklé ceny, resp. obecné hodnoty). Tento výklad vycházející z doslovného znění ustanovení § 1793 odst. 1 se nicméně zdá nepřiměřený v některých situacích. Například jestliže je smlouvou sjednána splatnost plnění za delší dobu, není rozumný důvod pro požadavek, aby zkracující strana rozdíl do obvyklé ceny plnila ihned. Naopak se jeví logické, aby tento rozdíl plnila spolu s plněním ve sjednané lhůtě splatnosti.

Odlišně od uplatnění práva na zrušení smlouvy, oprávnění doplnit rozdíl do obvyklé ceny zákon neomezuje žádnou dobou. Z toho patrně lze dovodit, že toto oprávnění může využít kdykoli až do právní moci rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy.

Výluky

Komentované ustanovení upravuje tři druhy výluk:

a) zakládá-li se nepoměr vzájemných plnění na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela (odst. 1),

Kdo je "druhou stranou" z vlastního textu komentovaného ustanovení zřetelně neplyne, z Důvodové zprávy je nicméně zřejmé, že jí měl zákonodárce na mysli zkracující stranu, resp. stranu, která výhodu získala.³ Je zde zdůrazněn subjektivní prvek u strany, která z nepoměru sjednaných plnění profituje: Smyslem a účelem ustanovení § 1793 je – s ohledem na druhou větu prvního odstavce - mj. sankce za nepoctivost zkracující strany. Jestliže zvýhodněná strana nevěděla či nemusela vědět o skutečnosti, která zakládá hrubý nepoměr v plnění, neshledal zákonodárce důvod pro uplatnění ochrany zkrácené strany. K výkladu "věděla ani vědět nemusela" srov. komentář k ustanovení § 4 odst. 2.

b) při nabytí na komoditní burze, při obchodu s investičním nástrojem podle jiného zákona, v dražbě či způsobem postaveným veřejné dražbě naroveň, aleatorní závazky (sázka, hra) (první část odst. 2),

V případě komoditní burzy a obchodu s investičními nástroji lze jednak předpokládat profesionalitu, tedy poučenost smluvních stran mj. o obvyklé ceně obchodovaných komodit, jednak je zde akcentován zájem na jistotě soukromoprávního obratu. V neposlední řadě je zde zohledněna též rizikovost obchodu. Ochrana právní jistoty se pak promítá též v případě nabytí práva ve veřejné dražbě, případně obdobě. U všech tří zde uvedených výluk je rovněž možné, že výsledná cena je výrazně ovlivněna způsobem realizace transakce (srov. snahu o dosažení co nejvyšší ceny při dražbě), a není důvod následně takto stanovenou cenu modifikovat s ohledem na cenu obvyklou (typické právě a zejména pro dražbu). Použitelnost ustanovení o neúměrném zkrácení je paušálně vyloučena u aleatorních závazků ustanovením § 2757 (pokud jde o výluku pro sázku a hru uvedenou v ustanovení § 1793 odst. 2, jde o duplicitní úpravu bez zvláštního významu), tzn. je vyloučena nejenom ve vztahu k sázce a hře, ale též ve vztahu k pojištění či losu. Pro tyto závazky je společné to, že sice může dojít ke hrubému nepoměru v plněních, ovšem tento nepoměr má jiný důvod, který vylučuje použití ustanovení § 1793 an..

c) při narovnání nebo novaci, pokud byly poctivě učiněny (druhá část odst. 2).

U narovnání se projevuje výrazná preference autonomie vůle, zásada in favorem negotii a pacta sunt servanda a též preference mimosoudního řešení sporných otázek (srov. též ustanovení § 99 OSŘ, přikazující soudu usilovat o smír mezi účastníky). Zásadně se tedy nezkoumá poměr toho, co strany sjednaly, s obvyklou cenou, případně s tím, jak by (pravděpodobně) rozhodl v případě sporu soud. Jedinou výjimkou, kdy lze i u narovnání aplikovat ustanovení o neúměrném zkrácení, je nepoctivost (k požadavku poctivosti a zákazu zneužití srov. např.…