Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2924

 Nahoru[Škoda z provozní činnosti]

Obecný úvod

Komentované ustanovení vychází z dřívější právní úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou jinému provozní činností, obsažené v § 420a odst. 1 a 2 písm. a) a b) ObčZ, kterou s určitými modifikacemi (viz dále) přebírá. Povinnost k náhradě škody, resp. újmy je zde opět konstruována jako objektivní, tzn. že na straně provozovatele není vyžadováno zavinění ani porušení právní (zákonné či smluvní) povinnosti (blíže srov. komentář k § 2895). Provozovatel je tedy povinen k náhradě újmy z provozní činnosti i přesto, že újma vznikla v rámci provozu "sama od sebe", aniž by provozovatel zanedbal nějaké svoje konkrétní povinnosti či porušil právní předpis.

Východiskem této právní úpravy je předpoklad, že byť jsou určité činnosti samy o sobě přínosné či užitečné, představují pro své okolí zvýšené riziko vzniku škod. Je pak namístě požadovat po tom, kdo má z takové činnosti prospěch (provozovatel), aby toto riziko šlo k jeho tíži.¹ Poškozeným je tak zabezpečena zvýšená ochrana, neboť nemusejí prokazovat zavinění na straně provozovatele, ani to, že provozovatel porušil nějakou svoji konkrétní právní povinnost, nýbrž postačí, když prokážou, že jim vznikla újma a že tato újma je v příčinné souvislosti s provozem.

Příklad

Při opravě automobilu v autodílně dojde k tomu, že v důsledku vady materiálu praskne hever, kterým je automobil nadzdvižen. V důsledku toho se automobil sesune a poškodí se mu podvozek. I pokud by provozovatel neporušil žádnou svou právní povinnost (hever by byl řádně kontrolován, nebyla překročena jeho nosnost, byl dodržen správný postup jeho použití apod.), bude povinen k náhradě škody na automobilu, neboť škoda byla způsobena věcí, kterou použil při výkonu provozní činnosti.

Subjektem povinným k náhradě újmy je zde provozovatel (fyzická či právnická osoba), bez ohledu na to, zda újmu způsobil osobně či zda ji způsobili jeho zaměstnanci, zmocněnci nebo jiná osoba, kterou při své činnosti použil.² Oprávněným subjektem je fyzická či právnická osoba, které byla újma způsobena a která stojí vně daného provozu (sama tedy není tím, kdo provozní činnost vykonává). Nemůže tedy jít např. o zaměstnance nebo jinou osobu použitou provozovatelem. Tento závěr potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu, podle které § 420a ObčZ (dnes § 2924) "dopadá pouze na odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností, která má vliv na okolí, tedy vznikla-li škoda provozní činností provozovatele subjektům mimo (vně) samotné provozní činnosti, nikoliv na odpovědnost za škodu na zdraví vzniklou v souvislosti se stavební činností (v jejím rámci) osobě vykonávající práci na této stavbě, a to ať již na základě pracovní smlouvy či na základě jiného právního úkonu (např. dohody o dílo)^".³

Povinnost provozovatele k náhradě újmy není neomezená (absolutní), ale jsou stanoveny určité předpoklady, při jejichž splnění se provozovatel své povinnosti zprostí (hovoří se o tzv. liberačních či exoneračních důvodech). Povinnost k náhradě újmy z provozní činnosti je tedy tzv. objektivní povinností s možností liberace.

Komentované ustanovení přináší ve srovnání s dřívější úpravou změnu liberačního důvodu, který je nově formulován tak, že provozovatel se povinnosti k náhradě škody zprostí, pokud prokáže, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo (podle předchozí právní úpravy se škůdce své odpovědnosti zprostil, prokázal-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v prováděných pracích nebo ve vlastním jednání poškozeného). Možnost liberace je tedy ve srovnání s dřívější úpravou širší. Důvodová zpráva vysvětluje tuto změnu snahou o větší rozlišení podmínek stanovených pro náhradu škody způsobené provozní činností (§ 2924) a náhradu škody způsobené provozem zvlášť nebezpečným (§ 2925), když uvádí, že "není rozumně možné stanovit tyto podmínky zásadně shodně pro provoz cukrárny i chemické továrny, třebaže obchodním závodem je obojí".⁴

Změna liberačního důvodu u komentovaného ustanovení vyvolala – a nutno říci, že odůvodněně – úvahy o tom, zda se v jejím důsledku neposouvá charakter povinnosti k náhradě škody z provozní činnosti od objektivní (bez ohledu na zavinění) na subjektivní (jejímž předpokladem je zavinění).⁵ Hranice mezi objektivní a subjektivní povahou povinnosti je zde skutečně do značné míry rozostřena.⁶ Stále je však třeba přiklánět se k závěru, že se jedná o povinnost objektivní, neboť definičním znakem objektivní povinnosti není pouze to, že k jejímu vzniku není vyžadováno zavinění, ale také to, že není třeba porušení žádné právní povinnosti (ať už stanovené zákonem či smlouvou). Pokud by se skutečně jednalo o povinnost subjektivní, jak některé komentáře naznačují, byl by poškozený povinen tvrdit a prokazovat nejen to, že mu vznikla újma mající původ v provozu, ale také to, že škůdce porušil nějakou svoji konkrétní právní povinnost. Takový výklad by znamenal podstatné oslabení právního postavení poškozeného a de facto by popíral samotný smysl existence komentovaného ustanovení.

Předpoklady vzniku povinnosti k náhradě škody

Aby bylo možné dovodit povinnost provozovatele podle komentovaného ustanovení, musejí být naplněny následující předpoklady:

1. existence škodní události mající původ v provozu závodu nebo jiného zařízení sloužícího k výdělečné činnosti,
2. vznik škody, resp. újmy,
3. příčinná souvislost mezi a) a b).

Existenci výše uvedených předpokladů musí tvrdit a prokázat poškozený. Existenci liberačního důvodu musí naopak tvrdit a prokazovat provozovatel, který se chce své povinnosti zprostit.

Ad a) Provoz závodu nebo jiného zařízení (provozní činnost)

Na rozdíl od předchozí úpravy, která vymezení pojmu provozní činnost neobsahovala, NOZ jistou definici nabízí, když nepřímo stanoví, že provozní činností je "provoz závodu nebo jiného zařízení sloužícího k výdělečné činnosti".

Vymezení pojmu závod je obsaženo v § 502, podle něhož je závodem "organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti". Závodem mohou být jak velké provozy (např. továrny, automobilky, stavební provozy, supermarkety, velkochovy zvířat apod.), tak malé provozy (např. živnostensky provozovaná řemeslná výroba, opravna obuvi, květinářství, prodej občerstvení ve stánku apod.).

Podstatná změna oproti předchozí úpravě spočívá v zavedení podmínky výdělečnosti. To do značné míry zužuje rozsah případů, na které se komentované ustanovení použije, neboť již nebude možné označovat za provozní činnost aktivity vykonávané bezplatně, formou neziskové či zájmové činnosti, apod. Důvodová zpráva nicméně zdůrazňuje, že za zařízení sloužící k výdělečné činnosti je třeba považovat "nejen ta, která mají platící klientelu, ale i taková, jejichž výdělkem jsou především příjmy z veřejných prostředků (např. veřejné nemocnice, školy a podobné ústavy)".⁷ Podstatné přitom není, zda závod či jiné zařízení výdělku skutečně dosahují, ale to, že jsou za tímto účelem provozovány.

Při bližším vymezení pojmu provozní činnost je třeba vycházet z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který se definicí provozní činnosti opakovaně zabýval. Provozní činnost přitom vymezil jako "zpravidla soustavně prováděnou činnost, která je organizována právnickou či fyzickou osobou (podnikatelem) v určitém provozu a která – i kdyby nebyla vymezena v jejím předmětu činnosti – je součástí její faktické činnosti a její provozní povaha vykazuje znaky potencionálního rizika vzniku škody buď pro samotný charakter činnosti či vlastnosti věci při ní použité" (NS sp. zn. 25 Cdo 564/2015). To, že je činnost organizována v určitém provozu, znamená, že je "vyvíjena za použití určitých organizačních opatření, někdy s využitím různých technologií či postupů, včetně věcí, jimiž je místo činnosti (provozovna) vybaveno" (NS sp. zn. 25 Cdo 1641/2014). Za provozní činnost se pak považuje "i činnost, která bezprostředně, objektivně a fakticky předchází či navazuje na činnost hlavní" (NS 25 Cdo 239/2006). Tato definice provozní činnosti je použitelná i nadále, ovšem s přihlédnutím k tomu, že nově je jako provozní činnost chápána pouze činnost výdělečná.

Důležitým znakem provozní činnosti je její potenciál způsobit negativní dopady.⁸ O provozní činnost tedy nepůjde tam, kde se sice jedná o určitou činnost vykonávanou opakovaně a za účelem zisku (výdělečně), ale tato činnost sama o sobě nevykazuje navenek takové nepříznivé jevy, které by byly způsobilé jako vedlejší produkt přivodit újmu na zákonem chráněných hodnotách (NS 25 Cdo 1408/2005).

Nejvyšší soud tak např. dovodil, že provozní činností není bankovní činnost (NS 25 Cdo 1408/2005), organizace kulturní akce (NS 25 Cdo 776/2012), organizace sportovního utkání (NS 25 Cdo 2600/2007), výkon rybářského práva (NS 25 Cdo 1661/2012) či provádění lékařského zákroku (NS 25 Cdo 2743/2010).

Naproti tomu provozní činnosti je podle Nejvyššího soudu např. provozování železniční tratě (NS 25 Cdo 484/2013), podnikatelský provoz jeřábu (25 Cdo 1641/2014), provoz vodního díla (25 Cdo 564/2015), zemědělská výroba (25 Cdo 529/2006), provoz autokempu (25 Cdo 1117/2008), turistické vyjížďky na koních (25 Cdo 22/2008), provoz prodejny či skladu (25 Cdo 2492/2014), podnikatelská činnost spojená s exhalací látek toxicky působících na lesní porosty (25 Cdo 769/2006), provoz trafostanice (25 Cdo 4178/2008) či chov a výcvik koní (25 Cdo 2614/2010).

Ad b) Vznik škody

Občanský zákoník sice výslovně hovoří pouze o povinnosti k náhradě škody, přesnější by však bylo hovořit o náhradě újmy. Škůdce je totiž v případech, kdy to zákon zvlášť stanoví, povinen kromě újmy majetkové (škody) odčinit také újmu nemajetkovou (blíže srov. komentář k § 2894). Nejčastějším případem, kdy bude škůdce povinen odčinit vedle škody i nemajetkovou újmu způsobenou provozní činností, bude zásah do přirozených práv člověka (viz § 2956 ve spojení s § 81), typicky zásah do práva na ochranu života či zdraví.

Ad c) Příčinná souvislost

Aby mohla být dovozena povinnost k náhradě újmy podle komentovaného ustanovení, musí mezi provozní činností a způsobenou újmou existovat příčinná souvislost. Újma tedy musí vzniknout přímo v důsledku provozu, a to jedním ze tří následujících způsobů:

• vlastní provozní činností,

• věcí použitou při provozní činnosti,

• vlivem provozní činnosti na okolí.

Vlastní provozní činností se rozumí samotné využití technologických postupů, jako jsou např. dodávka elektřiny či plynu, těžební, zemědělské či výrobní postupy⁹ apod. Tato činnost je zpravidla zahrnuta v předmětu činnosti škůdce – tj. je vymezena ve zřizovací listině, v oprávnění k podnikatelské činnosti nebo v živnostenském oprávnění, není to však podmínkou¹⁰. Pro vznik povinnosti k náhradě újmy není podstatné, zda se jedná o provozní činnost povolenou či zakázanou nebo zda má provozovatel k provozování činnosti příslušné oprávnění. Provozovatel je dokonce povinen nahradit i újmu způsobenou takovou provozní činnosti, jejíž výkon je mu uložen veřejnou mocí.¹¹

Věcí použitou při provozní činnosti může být v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu "jakékoli zařízení či vybavení provozovny, v níž se v rámci provozní činnosti poskytují služby. Nemusí jít o věci, které poskytovatel aktivně využívá, použití věci při provozní činnosti však musí vyplývat z toho, že je věc do procesu poskytování služby určitým způsobem zapojena". Nemusí se jednat ani o věc zjevně škodlivou nebo potenciálně nebezpečnou. Postačí, že je nebezpečná skrytě, že se její nebezpečnost může projevit až v důsledku nakládání s ní (NS 25 Cdo 2492/2014).

Nejvyšší soud tak např. dovodil, že věcí použitou při provozní činnosti je reklamní balónek naplněný plynem, který při propagační akci explodoval a zranil jednoho z účastníků (NS 25 Cdo 1695/98), prodávané zboží, které při pádu ve skladu zranilo zákazníka (NS 25 Cdo 2492/2014), rostlinný materiál skladovaný na poli za účelem jeho dalšího využití, který se vznítil (NS 25 Cdo 529/2006), či dokonce strom, který spadl na automobil zaparkovaný v areálu autokempu (NS 25 Cdo 1117/2008).

Vlivem provozní činnosti na okolí bude nejčastěji působení škodlivých imisí, ať už v podobě exhalací, hluku, záření, zápachu, otřesů či jiných podobných biologických, chemických či fyzikálních vlivů. Je přitom nerozhodné, v jak velké vzdálenosti od místa provozu k působení újmy dochází ani zda provozní činnost své okolí ovlivňuje dlouhodobě či pouze jednorázově.¹² Provozní činnost může mít vliv na okolí dokonce i tehdy, když dané zařízení vůbec není v chodu a žádnou aktivní činnost nevykonává. Postačí samotná existence zařízení vyvíjejícího škodlivý vliv na okolí (NS 25 Cdo 484/2013).

Ve všech třech výše uvedených typech případů (vliv vlastní provozní činnosti, vliv použité věci, vliv provozní činnosti na okolí) platí, že příčinná souvislost mezi provozní činností a vznikem újmy je dána pouze tehdy, pokud byl škodlivý následek způsoben zvláštní povahou této činnosti, tedy jejími typickými či charakteristickými vlastnostmi, jimiž se projevuje navenek (NS 25 Cdo 2429/2007).

Pokud tak při provozu závodu nebo jiného zařízení sice dojde ke vzniku újmy, ale tato není způsobena zvláštními typickými vlastnostmi té které provozní činnosti, příčinnou souvislost zde nebude možné dovodit, a provozovatel k náhradě újmy podle komentovaného ustanovení povinen nebude (to nevylučuje možnost…