Komentář zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2967

 Nahoru[Výpočet a limitace náhrady nákladů na výživné]

Toto ustanovení navazuje na předchozí § 2966, specifikuje výpočet náhrady na výživu a její limitaci co do výše a co do doby, po kterou má být poskytována.

Hlediska pro určení výše výživného

Pro určení rozsahu náhrady podle ustanovení § 2966 a § 2967 je určující výše výživného, které zesnulý (primárně poškozený) poskytoval, resp. byl povinen poskytovat. Jestliže tato otázka byla upravena rozhodnutím soudu, lze z něj při určování výše náhrady podle ustanovení § 2966 a § 2967 vycházet. Pokud upravena nebyla, je třeba ji posoudit jako prejudiciální otázku.

Rozsah vyživovací povinnosti a výše výživného se liší podle toho, mezi kým má být výživné poskytováno. Manželé mají mít zásadně stejnou "hmotnou a kulturní úroveň" (srov. ustanovení § 697 odst. 1). Bývalý manžel má vůči rozvedenému manželu vyživovací povinnost "v přiměřeném rozsahu" (srov. ustanovení § 760 a v něm uvedené další podmínky pro přiznání výživného rozvedenému manželovi). Ve vztahu mezi předky a potomky jsou pro určení výše výživného určující odůvodněné potřeby a majetkové poměry oprávněného a majetkové poměry, schopnosti a možnosti povinného (srov. ustanovení § 913 odst. 1), životní úroveň dítěte přitom má být zásadně stejná s životní úrovní rodičů a tento požadavek předchází požadavku odůvodněných potřeb dítěte (srov. ustanovení § 915 odst. 1). Dítě je naopak povinno rodičům zajistit "slušnou výživu" (srov. ustanovení § 915 odst. 2). V případě osvojení osvojením zaniká příbuzenský poměr mezi osvojencem a původní rodinou, a naopak vzniká příbuzenský poměr mezi osvojencem a rodinou osvojitele (osvojitelů). Následkem toho je též zánik vyživovací povinnosti ve vztahu mezi osvojencem a členy původní rodiny a vznik vyživovací povinnosti mezi osvojencem a členy rodiny osvojitele (osvojitelů). Osvojenec má právo na výživné ve vztahu ke svým předkům či potomkům pouze tehdy, nejsou-li jiné osoby, které mají vyživovací povinnost, nebo pokud tyto osoby svou vyživovací povinnost nemohou plnit; osvojenec má právo na výživné vůči svým předkům či potomkům jen tehdy a v té míře, není-li osvojitel s to své vyživovací povinnosti dostát (srov. ustanovení § 853 odst. 1). Posledním případem zákonné vyživovací povinnost je neprovdaná matka, která má vůči otci dítěte právo na výživu po dobu dvou let od narození dítěte, a dále na náhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem (srov. ustanovení § 920 odst. 1).

Pro všechny shora uvedené je společné to, že na výši výživného má vliv mj. příjem (výdělek) povinného.

Podle odst. 1 komentovaného ustanovení je při výpočtu náhrady třeba vycházet z průměrného výdělku zesnulého. Průměrný výdělek občanský zákoník nedefinuje, neodkazuje na zákoník práce apod., nicméně dovozujeme, že pro zjištění průměrného výdělku je třeba použít ustanovení § 351 - § 362 ZP (k tomu srov. dále komentář k ustanovení § 2962). Není dosud judikaturou vyšších soudů zodpovězena otázka, zda zjištěný průměrný výdělek bude podléhat valorizaci či nikoli. Zatímco u náhrady výdělku po skončení pracovní neschopnosti zákon s valorizací počítá (srov. ustanovení § 2963 odst. 2), v ustanovení § 2967 ji nijak nezmiňuje. Per analogiam (srov. ustanovení § 10 odst. 1) by bylo možné dovodit s odkazem na ustanovení § 2963 odst. 2 možnost valorizace též u náhrady podle ustanovení § 2966 a § 2967. Nelze však vyloučit ani výklad opačný, totiž nepřípustnost valorizace u náhrady nákladů na výživu právě proto, že v ustanovení § 2966 a § 2967 upravena není (a v tomto se liší též od předchozí právní úpravy, z níž vycházela judikatura, která valorizaci u náhrady nákladů na výživu připouštěla, takže by bylo lze dovodit, že novou úpravou zákonodárce vyjádřil úmysl dřívější praxi opustit; Důvodová zpráva¹ v tomto směru neuvádí ovšem ničeho).

Jak uvedeno shora, na rozsah vyživovací povinnosti mají na straně povinného vliv další faktory, nejenom jeho výdělek (majetkové poměry, příjmy z jiné než výdělečné činnosti, např. z pronájmu aj.). Tyto okolnosti ovšem ustanovení § 2967 výslovně nezmiňuje a relevanci ve vztahu k náhradě jim tak zřejmě nepřiznává.

Limitace výše náhrady nákladů na výživu

V prvním odstavci je dále obsažen první limit pro poskytování náhrady, a to limit co do výše. Součet toho, co povinný (škůdce) má na náhradě platit oprávněným (sekundárním poškozeným), nesmí přesáhnout částku, která by zesnulému (primárně poškozenému) náležela jako náhrada za ztrátu na výdělku, případně náhrada za ztrátu na důchodu.

Na první pohled je podle našeho názoru zjevné, že prostý jazykový výklad se zde rozchází s úmyslem zákonodárce. Sotva lze dovozovat, že zákonodárce hodlal součet náhrad na výživném limitovat výší náhrady za ztrátu na výdělku (náhrada za ztrátu na důchodu), tj. částkou, kterou má být dorovnán rozdíl mezi předchozím a novým výdělkem (předchozím a novým důchodem). Kdyby zesnulý žil, nepřispíval by na výživu pouze z tohoto rozdílu, ale z celého příjmu, tj. výdělku (důchodu) navýšeného o náhradu (za ztrátu na výdělku či na důchodu). Dovozujeme proto, že i přes jasné jazykové vyjádření je část věty za středníkem v prvním odstavci komentovaného ustanovení vykládat…