Mgr. Markéta Káninská
Právní úpravě akcionářské žaloby jsou věnována ustanovení § 371 až 374 ZOK. Jak již bylo uvedeno v předchozí kapitole, akcionářská žaloba, resp. oprávnění tuto žalobu podat, představuje jedno z důležitých práv kvalifikovaných akcionářů, přesto zákonodárce nezařadil její úpravu do rubriky věnované právům kvalifikovaných akcionářů, ale vyčlenil ji do zcela samostatné kapitoly. Definice kvalifikovaného akcionáře byla rovněž podána v předchozí kapitole, pro úplnost ji však na tomto místě zopakujeme.
NahoruDefinice kvalifikovaného akcionáře
Vymezení kvalifikovaného akcionáře se odvíjí od výše základního kapitálu akciové společnosti a v současné době ZOK rozlišuje 3 skupiny kvalifikovaných akcionářů:
1) Základní kapitál společnosti je 500 000 000 Kč nebo vyšší – kvalifikovaným akcionářem je ten akcionář, případně akcionáři, kteří vlastní akcie, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota nebo počet kusů (jedná-li se o akcie kusové bez jmenovité hodnoty) dosahuje alespoň 1 % základního kapitálu společnosti.
2) Základní kapitál společnosti je vyšší než 100 000 000 Kč, ale nižší než 500 000 000 Kč – kvalifikovaným akcionářem je ten akcionář, případně akcionáři, kteří vlastní akcie, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota nebo počet kusů (jedná-li se o akcie kusové bez jmenovité hodnoty) dosahuje alespoň 3 % základního kapitálu společnosti.
3) Základní kapitál společnosti je 100 000 000 Kč nebo nižší – kvalifikovaným akcionářem je ten akcionář, případně akcionáři, kteří vlastní akcie, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota nebo počet kusů (jedná-li se o akcie kusové bez jmenovité hodnoty) dosahuje alespoň 5 % základního kapitálu společnosti.
Akcionáři, kteří nedosahují požadovaného podílu na základním kapitálu, se však mohou spojit za účelem dosažení požadovaného kvora. Důvodem tohoto postupu je pravděpodobně skutečnost, že akcionářská žaloba byla původně v návrhu ZOK koncipována jako obecné právo každého akcionáře (bez ohledu na to, jaký držel podíl na základním kapitálu společnosti), nikoliv pouze kvalifikovaných akcionářů.
Akcionářská žaloba je termín užívaný přímo ZOK. Vedle toho se lze v právní praxi setkat rovněž s dalšími termíny jako "derivativní žaloba", "žaloba pro socio", "minoritářská žaloba" či "žaloba ut singuli", které jsou však po obsahové stránce totožné.
NahoruPrávní úprava v ObchZ
Akcionářská žaloba není v našem právním řádu žádnou novinkou, v předchozí právní úpravě měla svůj předobraz v ustanovení § 182 odst. 2 ObchZ. Zákonodárce v rámci tvorby ZOK tento jediný paragraf významně rozšířil, přičemž výslovně zakotvil některá pravidla, která byla do té doby dovozována jen judikaturou obecných soudů. Nutno ovšem dodat, že i přes rozšíření úpravy tohoto institutu, zůstávají i nadále nedořešeny některé palčivé otázky, které praxe řešila již v době platnosti a účinnosti ObchZ, zejména otázka praktické využitelnosti tohoto institutu ve vztahu k ochraně společnosti před případným šikanózním jednáním ze strany nespokojených minoritních akcionářů.
NahoruPodstata a účel akcionářské žaloby
Akcionářská žaloba představuje nástroj, jehož prostřednictvím se může vymezená skupina akcionářů (kvalifikovaní akcionáři) podílet na ochraně zájmů společnosti tím, že za společnost (jejím jménem a na její účet) vynucují plnění fiduciárních povinností členů orgánů společnosti, případně splnění vkladové povinnosti jiného akcionáře, nebo se za společnost domáhají náhrady újmy způsobené společnosti členy představenstva či dozorčí rady. Akcionáři tedy primárně nehájí své vlastní osobní zájmy, ale prosazují nároky příslušející společnosti.
Akcionářská žaloba směřuje primárně vůči jednání členů orgánů společnosti, a to především vůči členům představenstva, u nichž lze jen stěží očekávat, že by v případě újmy způsobené společnosti jedním či více jeho členy postupovali vůči tomuto členu představenstva nestranně a neupřednostňovali by jeho zájmy před zájmy společnosti. Zjednodušeně řečeno zákonodárce předpokládá v těchto případech konflikt zájmů statutárního orgánu se zájmy společnosti. Uvedené samozřejmě nevylučuje, aby představenstvo samo přistoupilo k vymáhání újmy vůči některému svému členovi či členům za společnost. Takový postup by ostatně odpovídal zákonu a bezchybnému výkonu péče řádného hospodáře. Pokud se tak ovšem nestane, jsou zde zákonné mechanismy, jak tohoto výsledku dosáhnout jinými prostředky.
Nicméně, jak již shora uvedený alternativní název "derivativní žaloba" napovídá, postup kvalifikovaných akcionářů bude podroben určitým omezením, neboť zákonodárce neumožňuje bez dalšího této skupině akcionářů žalovat jménem společnosti členy jejích orgánů či jiné akcionáře.
Akcionářskou žalobu, u níž kvalifikovaný akcionář společnost toliko zastupuje, je třeba striktně odlišovat od žalob uplatňovaných akcionáři osobně vůči členům orgánů společnosti z důvodu, že jim tento člen svým jednáním způsobil újmu. V těchto případech vystupuje akcionář sám za sebe, hájí své zájmy a uplatňuje výlučně své osobní nároky.
Nahoru Jaké nároky lze akcionářskou žalobou uplatnit
Akcionářskou žalobou lze uplatnit tato práva:
-
domáhat se náhrady újmy proti členovi představenstva nebo dozorčí rady (v monistické struktuře vůči statutárnímu řediteli, resp. členům správní rady), nebo
-
domáhat se splnění případné povinnosti člena představenstva či člena dozorčí rady (v monistické struktuře statutárního ředitele či člena správní rady) plynoucí z dohody ve smyslu § 53 odst. 3 ZOK (tj. dohody společnosti a člena představenstva či dozorčí rady o vypořádání újmy způsobené porušením péče řádného hospodáře tímto členem orgánu společnosti), anebo
-
domáhat se splacení emisního kursu proti akcionáři, který je v prodlení s jeho splácením.
Vedou se diskuse o tom, zda je možné tyto nároky ještě dále modifikovat odlišnou úpravou ve stanovách. Všichni se shodují v tom, že výčet nároků, které mohou být akcionářskou žalobou uplatněny, není možné stanovami zúžit, v tomto směru je zákonná úprava kogentní. Je však otázkou (dosud spolehlivě nezodpovězenou), zda je možné, aby stanovy naopak nároky uplatňované akcionářskou žalobou rozšířily (např. na vydání prospěchu, který člen orgánu společnosti získal v důsledku porušení zákazu konkurence). Shodně jako autoři komentáře k zákonu o obchodních korporacích nakladatelství C. H. Beck se domnívám, že takové rozšíření možné je, neboť jde ruku v ruce s účelem derivativních žalob a nemůže být společnosti v žádném případě na škodu.
NahoruDohoda podle § 53 odst. 3 ZOK
Pokud člen orgánu způsobí porušením povinnosti péče řádného hospodáře společnosti újmu, může se s ním společnost dohodnout na jejím vypořádání. Předmětem takové dohody je tedy především popis způsobu, jakým bude újma způsobená členem orgánu společnosti nahrazena, a rovněž specifikace s tím souvisejících lhůt. Je zřejmé, že taková dohoda bude mít pro společnost zásadní význam (zejména pokud se bude týkat nezanedbatelné částky), a protože ji bude za společnost uzavírat její statutární orgán (který v takovém případě nemusí jednat zcela objektivně), vyžaduje zákon k účinnosti dohody coby kontrolní mechanismus ještě souhlas valné hromady učiněný kvalifikovanou dvoutřetinovou většinou hlasů všech akcionářů.
Dohoda o vypořádání újmy schválená valnou hromadou předepsaným způsobem vylučuje, aby náhradu téže újmy za společnost vymáhal její kvalifikovaný akcionář prostřednictvím akcionářské žaloby. Z tohoto pravidla však ZOK upravuje následující dvě výjimky:
1) prvním případem je situace, kdy člen orgánu společnosti svou smluvně převzatou povinnost nesplní, tj. újmu stanoveným způsobem a včas nevypořádá; v takovém případě může kvalifikovaný akcionář akcionářskou žalobou požadovat splnění povinnosti stanovené dohodou dle § 53 odst. 3 ZOK,
2) druhou výjimku představují smlouvy uzavřené s členem orgánu společnosti, který je současně jejím jediným akcionářem nebo ovládající osobou (ovšem je otázka, jakým způsobem toto ustanovení vykládat, neboť má-li společnost jediného akcionáře, nemůže mít současně jiné kvalifikované akcionáře. Lze si jen stěží představit situaci, kdy by sám tento jediný akcionář, který je účastníkem dohody o vypořádání újmy, "žaloval de facto sám sebe". Patrně tedy toto ustanovení bude dopadat na případy, kdy újma byla způsobena osobou, která současně byla jejím jediným akcionářem, ale posléze došlo k roztříštění akcionářské struktury.); v tomto případě se lze akcionářskou žalobou domáhat jak řádného splnění převzaté povinnosti, tak i náhrady způsobené újmy, jako by žádná dohoda o jejím vypořádání uzavřena nebyla.
I ve shora uvedených dvou případech zůstávají uzavřené dohody o vypořádání újmy nadále platné, ve vztahu k příslušnému kvalifikovanému akcionáři však budou relativně neúčinné, tedy tento akcionář nebude povinen je respektovat.
NahoruLhůta pro splacení emisního kursu akcií upsaných akcionářem
Akcionář je povinen splatit emisní kurs jím upsaných akcií v době určené ve stanovách, případně v rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního kapitálu, nejpozději však do jednoho roku od vzniku společnosti nebo od účinnosti zvýšení základního kapitálu.
Dostane-li se akcionář do prodlení se splácením emisního kursu, je povinen uhradit společnosti rovněž úrok z prodlení z dlužné částky, který činí, neurčí-li stanovy jinak, dvojnásobek sazby zákonného úroku z prodlení. Akcionářská žaloba se v takovém případě uplatní i na vzniklý úrok z prodlení, neboť tento je příslušenstvím vymáhané pohledávky představované nesplaceným emisním kursem.
NahoruAktivní legitimace k podání akcionářské žaloby
Aktivně legitimovanou k podání žaloby (žalobcem) je výhradně společnost, nikoli kvalifikovaný akcionář, jak by se mohlo na první pohled zdát. Společnost se rovněž stává účastníkem řízení.
NahoruKvalifikovaný akcionář jako zákonný zástupce společnosti
Kvalifikovaný akcionář, který jménem společnosti podává akcionářskou žalobu, se ve smyslu ustanovení § 21 odst. 2 OSŘ stává jediným zákonným zástupcem společnosti pro toto soudní řízení, tzn., že nikdo jiný (dokonce ani statutární orgán společnosti) nemůže za společnost v tomto řízení jednat. Zákonné zastoupení akcionáře se nevyčerpává pouze absolvováním prvoinstančního řízení, ale trvá i v případném řízení o opravných prostředcích a rovněž v řízení o výkonu rozhodnutí či v exekučním řízení.
NahoruMusí akcionář držet kvalifikovanou účast ve společnosti po celou dobu řízení o akcionářské žalobě?
Výše kapitálové účasti akcionáře podávajícího žalobu bude posuzována jako jedna z podmínek soudního řízení již při jeho zahájení. Nabízí se však otázka, co se stane v případě, kdy (i) žalobu podá akcionář, který však není kvalifikovaným akcionářem, nebo v případě, že akcionář kdykoliv v průběhu soudního řízení pozbude postavení kvalifikovaného akcionáře, ať již (ii) v důsledku poklesu jeho kapitálové účasti pod vymezenou hranici, nebo (iii) v důsledku definitivního ukončení jeho účasti ve společnosti.
Částečnou odpověď na první otázku nám může poskytnout rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2295/2010, ve kterém se Nejvyšší soud ČR zabýval tím, zda lze v průběhu řízení o (derivativní) žalobě odstranit překážku postupu řízení spočívající v tom, že zástupce společnosti nesplňoval v době podání žaloby podmínky pro vznik zákonného zastoupení (tj. nebyl v době podání kvalifikovaným akcionářem).
Ze skutkového stavu je podstatné, že akcionář v době podání žaloby nesplňoval zákonem stanovenou hranici pro nabytí postavení kvalifikovaného akcionáře (ObchZ v té době vyžadoval, aby podíl akcionáře na základním kapitálu přesahoval 5 %). Nicméně novelou ObchZ došlo s účinností k 1. 12. 2009 ke snížení zákonem stanovené hranice pro splnění podmínek kvalifikovaného akcionáře a nově postačovalo, pokud akcionář dosáhl pětiprocentního podílu na základním kapitálu společnosti.
Nejvyšší soud tehdy uzavřel, že cit.: zástupkyně nepodala žalobu v projednávané věci vlastním jménem, ale v zastoupení společnosti, která je k jejímu podání věcně legitimována. Předmětem zkoumání je tedy jen to, zda byla zástupkyně oprávněna v zastoupení společnosti žalobu podat, popřípadě zda za situace, kdy žalobkyně nebyla oprávněna společnost zastupovat v době podání žaloby, postačí, byla-li k jejímu zastupování oprávněna v době rozhodování odvolacího soudu. Již v usnesení uveřejněném pod číslem 64/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval závěr, že jestliže opravný prostředek podala za právnickou osobu osoba, která není oprávněna za ni jednat (§ 21 odst. 1 OSŘ), a jestliže statutární orgán právnické osoby ani dodatečně tento procesní úkon neschválí, soud řízení o takovém podání zastaví. Z uvedeného a contrario plyne, že dojde-li následně k odstranění nedostatku oprávnění podat za právnickou osobu opravný prostředek, lze v řízení pokračovat a o tomto opravném prostředku rozhodnout. Tak tomu je i v projednávané věci; nebyla-li zástupkyně oprávněna podat za žalobkyni žalobu a následně takové oprávnění v důsledku změny právního předpisu nabyla, došlo k odstranění překážky v postupu řízení a soud proto měl rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení zrušit a věc mu vrátit k projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud ČR tak korigoval závěry nižších soudů, které vyžadovaly, aby akcionář splňoval podmínku kvalifikované účasti na společnosti již ke dni podání žaloby, byť by to bylo prokázáno dodatečně až v průběhu řízení o žalobě.
Uvedené rozhodnutí tak striktně odlišilo aktivní legitimaci společnosti coby subjektu, kterému svědčí právo podat akcionářskou žalobu a zahájit tak soudní řízení, od "pouhého" zástupčího oprávnění akcionáře v tomto řízení. Nedostatek zástupčího oprávnění akcionáře dle Nejvyššího soudu ČR nevede bez dalšího k zastavení řízení, ale může být v rámci řízení dodatečně zhojen (např. tím, že akcionář požadovaný podíl ve společnosti nabude, dokoupí nebo se spojí s jiným akcionářem). Ponechme nyní stranou, zda dovedeno ad absurdum bylo záměrem Nejvyššího soudu ČR teoreticky připustit, aby akcionářskou žalobu za společnost podal de facto jakýkoli akcionář či jakákoli osoba, která dosud není akcionářem společnosti, s předpokladem, že do vydání konečného rozhodnutí ve věci rozhodující podíl na základním kapitálu společnosti nabude.
Odpovědi na druhou a třetí otázku dle našeho názoru nebudou tak jednoznačné. Tyto odpovědi se již dříve (za účinnosti ObchZ) pokusil zformulovat Jan Lasák, který ve své odborné stati na téma derivativních žalob dospěl k následujícím závěrům. Zanikne-li akcionáři zcela kapitálová účast ve společnosti (např. tím že veškeré akcie převede na nového nabyvatele), pak by měla zaniknout i jeho aktivní legitimace v řízení. Naproti tomu v situaci, kdy jeho kapitálová účast pouze poklesne pod hranici kapitálové účasti kvalifikovaného akcionáře, nelze bez dalšího učinit závěr o ukončení jeho aktivní legitimace…
