dnes je 24.11.2024

Input:

9.1.1.1 Pachatel trestného činu

30.4.2010, , Zdroj: Verlag Dashöfer

9.1.1.1
Pachatel trestného činu

JUDr. Alena Vondráková

Pachatelem trestného činu je ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná (§ 22 odst. 1 TZ).

Trestní právo ČR, které je založeno na individuální odpovědnosti, nezná kolektivní vinu a kolektivní odpovědnost. Trestný čin tedy může spáchat pouze fyzická osoba a pouze fyzické osobě může být uložen trest, příp. ochranné opatření.

Akciová společnost a trestný čin

Akciová společnost jako právnická osoba nemůže být pachatelem trestného činu. Za akciovou společnost jako právnickou osobu je trestně odpovědný a je pachatelem trestného činu ten, kdo se jednáním jménem akciové společnosti, příp. v souvislosti s činností akciové společnosti dopustil protiprávního jednání, které naplňuje znaky trestného činu (tj. např. předseda, místopředseda, člen představenstva akciové společnosti coby jejího kolektivního statutárního orgánu, prokurista, osoba jednající na základě plné moci, zaměstnanec, manažer, likvidátor, insolvenční správce).

Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, č. 23/99-II:

Pokud rozhodlo představenstvo akciové společnosti jako kolektivní statutární orgán o určité otázce, která má význam pro naplnění znaků trestného činu, nevylučuje to obecně individuální trestní odpovědnost jednotlivých fyzických osob jako členů takového kolektivního orgánu, kteří se na zmíněném rozhodnutí podíleli, jestliže naplnili svým jednáním všechny znaky konkrétního trestného činu. Konkrétní podíl jednotlivých fyzických osob na takovém rozhodnutí kolektivního orgánu však musí být prokázán. To vyplývá z konstrukce trestní odpovědnosti, jež je založena na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob, která vzniká naplněním znaků konkrétního trestného činu, bez ohledu na to, zda k němu popřípadě došlo v rámci činnosti právnické osoby.

Pokud z jednotlivých ustanovení trestního zákoníku nevyplývá něco jiného, pachatelem trestného činu se rozumí i spolupachatel a účastník.

Přímý a nepřímý pachatel trestného činu

Pachatelem trestného činu je nejenom ten, kdo sám svým jednáním vykonal činnost uvedenou ve zvláštní části trestního zákoníku u příslušné skutkové podstaty trestného činu, tj. přímý pachatel, ale i nepřímý pachatel trestného činu, tj. ten, kdo využil ke spáchání trestného činu jiné osoby jako "živý nástroj" (§ 22 odst. 2 TZ).

Pachatelem trestného činu je tedy i ten, kdo k provedení činu užil jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně.

Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil takové osoby, která nejednala ve zvláštním úmyslu či z pohnutky předpokládané zákonem; v těchto případech není vyloučena trestní odpovědnost takové osoby za jiný trestný čin, který tímto jednáním spáchala.

Podstatným znakem jednání nepřímého pachatele je jeho úmysl spáchat trestný čin prostřednictvím jiné osoby. Osoba, která je použita jako "živý nástroj", není trestně odpovědná, případně je trestně odpovědná jen pro nedbalostní trestný čin.

Člen představenstva akciové společnosti využije dítě věřitele akciové společnosti ke krádeži směnky vystavené ve prospěch věřitele akciovou společností. Trestně odpovědným je uvedený člen představenstva akciové společnosti, byť on fakticky krádež směnky neprovedl, neboť využil dítě věřitele jako živý nástroj ke spáchání trestného činu krádeže dle § 205 TZ.

U některých trestných činů je však nepřímé pachatelství vyloučeno, tyto trestné činy musí pachatel spáchat osobně (např. nepřímé pachatelství je vyloučeno u trestného činu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 TZ).

Způsobilost být pachatelem trestného činu

Pachatelem trestného činu může být pouze fyzická osoba, která v době spáchání činu dosáhla věku nejméně 15 let a je příčetná.

Stejné předpoklady platí pro spolupachatele a účastníka trestného činu.

Věk

Kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný a nemůže být pachatelem trestného činu. Trestní odpovědnost nastává až dnem následujícím po dni patnáctých narozenin (§ 25 TZ).

Nepříčetnost a zmenšená příčetnost

Trestní odpovědnost je vyloučena i z důvodu nepříčetnosti a z důvodu zmenšené příčetnosti.

Nepříčetností se rozumí stav, kdy osoba pro duševní poruchu, která existuje v době spáchání činu, buď nemůže rozpoznat, že její jednání je protiprávní, nebo nemůže své jednání ovládat. K nepříčetnosti stačí nedostatek jedné z těchto schopností (§ 26 TZ).

Zmenšenou příčetností se rozumí stav, kdy osoba pro duševní poruchu, která existuje v době spáchání činu má podstatně sníženou schopnost rozpoznat protiprávnost činu, nebo ovládat své jednání (§ 27 TZ). Zmenšená příčetnost však nemůže dosahovat stavu, který úplně vylučuje některou z uvedených schopností, neboť potom už by se nejednalo o zmenšenou příčetnost, nýbrž o nepříčetnost.

K posouzení příčetnosti či zmenšené příčetnosti osoby soud zpravidla zadá soudnímu znalci zpracování psychiatrického znaleckého posudku. Znalec musí co nejpřesněji stanovit, do jaké míry duševní porucha ovlivnila rozpoznávací a ovládací schopnosti dané osoby, v jakém směru a rozsahu zůstaly tyto schopnosti zachovány atd. Nicméně posouzení otázky příčetnosti či zmenšené příčetnosti je otázkou právní, která přísluší orgánům činným v trestním řízení.

Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, č. 17/79:

Otázka nepříčetnosti je otázka právní, její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký důkaz z tohoto oboru je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními.

Soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu.

Duševní porucha

Duševní porucha je trestním zákoníkem chápana v širším smyslu než ve smyslu duševní nemoci. Duševní porucha z psychiatrického hlediska představuje odchylku od běžné normy, tj. od stavu, kdy je člověk zdravý, ve stavu úplné duševní a sociální pohody. Příčinou duševní poruchy může být nejenom duševní choroba či jiná nemoc, ale též jiné důvody, např. požití návykových látek (alkoholu, drogy apod.). Duševní porucha, která je příčinou nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti, může být nejenom dlouhodobá nebo trvalá (např. mentální retardace), ale i pouze krátkodobá nebo přechodná (např. epileptický záchvat, krátkodobá porucha vědomí).

Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, č. 33/68 – I.:

Nasvědčují-li konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost (s výjimkou stavu nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, do níž se obviněný přivedl požitím alkoholického nápoje nebo omamného prostředku), musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to zpravidla přibráním znalce. Posuzování takové možnosti jen laickou úvahou soudu, která není založena na odborných vědomostech, není dostačujícím prostředkem ke zjištění objektivní pravdy.

Pokud se pachatel do stavu nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti přivedl požitím alkoholu nebo aplikací návykové látky, je nutné spolehlivě objasnit, zda tak učinil zaviněně nebo nikoli, neboť od toho se odvíjí jeho trestněprávní odpovědnost.

Spolupachatelství

Spolupachatelství představuje spáchání trestného činu společným jednáním dvou nebo více osob.

Spolupachatelem je ten, kdo spáchal trestný čin společným jednáním dvou nebo více osob.

Předpokladem spolupachatelství je společný úmysl spolupachatelů, který se týká jak společného jednání, tak sledování společného cíle. Vzhledem k podmínce společného úmyslu spolupachatelů pak je zřejmé, že ke spolupachatelství může dojít jenom u trestných činů úmyslných, nikoli u trestných činů nedbalostních.

Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, č. 57/70:

U spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Nejde o spolupachatelství, když pachatelé souběžně útočí proti témuž předmětu útoku, ale každý z nich sleduje jiný záměr.

Dohoda spolupachatelů

Dohoda spolupachatelů však nemusí být výslovná, stačí i dohoda provedená mlčky, konkludentně. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů sám svým jednáním naplní všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo každý ze spolupachatelů uskuteční svým jednáním některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, nebo více pachatelů uskutečňuje jediné jednání, které je znakem skutkové podstaty trestného činu, nebo jednání každého ze spolupachatelů je přímou součástí jednoho jednání směřujícího k naplnění skutkové podstaty trestného činu.

Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, č. B 2/80-14:

Spolupachatelstvím při trestném činu loupeže je i jednání, jímž se pachatel dopustí na jiném násilí nebo i pohrůžky bezprostředního násilí, s vědomím, že další pachatel se chce tímto způsobem zmocnit cizí věci.

Pro spolupachatelství platí, že každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako by trestný čin spáchal sám (§ 23 TZ).

V případě vzniku škody to znamená, že škoda způsobená trestným činem spáchaným ve spolupachatelství se přičítá každému ze spolupachatelů v plné výši, nikoli pouze v podílu, který by na něho s ohledem na počet spolupachatelů připadal. Toto může mít význam např. pro určení právní

Nahrávám...
Nahrávám...